Bezprostřední boj s rasismem

Maďarský filosof Gaspár Miklós Tamás už v roce 2001 označil dobu, v níž žijeme, za postfašismus. V Česku dlouhodobě sledujeme nárůst anticiganismu a v poslední době navíc ještě islamofobie. Žijeme podle Antifašistické akce v postfašismu?

Vždy jsme chápali fašismus v širším slova smyslu, ne jen jako snadno identifikovatelné „nácky“. Současně jsme ale trochu opatrní ohledně nadužívání slova fašismus. Pokud bychom postfašismus definovali jako celospolečensky se šířící ideologii bez klasických fašistických stran známých z minulosti, nicméně zasahující masivně sféru politického mainstreamu a dosahující mnoha cílů klasického fašismu zcela novými cestami, pak je to opravdu něco, co lze dnes pozorovat. Bohužel. Tento trend je patrný nejen na zmíněném anticiganismu a islamofobii, ale také v řadě dalších oblastí. Nesporný nárůst fašizujících tendencí ve společnosti je podle našeho názoru způsoben dvěma faktory. Jednak stoupající frustrací, vyrůstající z obrovského tlaku, jenž je v moderní společnosti neustále přítomný a který výrazně posílil díky ekonomické krizi. A samozřejmě také nedostatkem či selháním dosud představených alternativ vůči těmto tendencím.

Jak by podle vás měly takové alternativy vypadat?

Vedle tvorby alternativních platforem a teoretické úrovně klademe důraz na praktický, nefundamentalistický a kooperativní přístup v prvních liniích probíhajících bojů. Pokud nechceme být po vzoru neofašistických skupin od začátku odsouzeni k neúspěchu, musíme jít na dřeň problému. Příklad: nechceme­li bojovat proti anticiganismu, nezbývá nic jiného než jet do vyloučených lokalit a hledat způsoby, jak čelit prorůstání protiromských tendencí, přímo na místě. Kdykoliv jsme se seznámili s lokálními problémy, otevřela se před námi vždy celá škála možností, co smyslu­plného dělat.

Mluví se o mainstreamizaci xenofobie, která už se týká i chudnoucí střední třídy. Znamená posílení rasistických předsudků zároveň útlum aktivit organizací a skupin sdružujících militantní neonacisty?

Zajímavá otázka, na kterou nelze zcela jednoznačně odpovědět. Ochabující aktivita neonacistů a dalších známých fašistických skupin podle nás souvisí s jejich celkem pravidelně se opakující křivkou oslabení a vzrůstající aktivity, jak ji sledujeme již od devadesátých let. Neonacistické hnutí, nejvýrazněji zastoupené Dělnickou stranou sociální spravedlnosti [DSSS] Tomáše Vandase, se nachází v útlumu. Stejně tak otevřeně fašistické skupiny typu Národní demokracie Adama B. Bartoše. Jak velký vliv bude hrát to, že jim jejich xenofobní rétoriku přebírají mainstreamoví politici či lidové organizace typu německé Pegidy, vznikající z frustrace střední třídy, uvidíme v blízké budoucnosti. Letos bylo zajímavé pozorovat, jak iniciativa Islám v ČR nechceme [IVČRN] naprosto zastínila protiislámské akce Dělnické strany, která třeba v Praze na Staroměstském náměstí demonstrovala sama pro sebe.

Militantní skupiny, jakou byl například Národní odpor, dnes už tedy žádnou činnost nevykazují?

Národní odpor dnes prakticky nic nedělá. S policejní akcí Power začalo docházet k jeho pozvolnému rozkladu, který nadále pokračuje. Politicky nejagilnější náckové z řad Národního odporu – ať už otevřeně jako místopředseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Jiří Froněk nebo skrytě jako Milan Hroch či Tomáš Kebza – podporují aktivity DSSS. Další významné postavy Národního odporu z minulosti se buď plně věnují sportovní zápasnické kariéře, fandění fotbalu a chuligánství, anebo se snaží prokousat životem, jak jen to jde. Často jako kriminálníci. Jen zlomek bývalých členů se zapojuje do dalších politických aktivit mimo struktury DSSS. Ostatní militantní skupiny nebo pokusy o ně – ať už se jednalo o rádoby teroristickou organizaci White Justice nebo různé odnože militantní organizace Blood and Honour a Combat 18 – neměly nikdy dlouhého trvání a obvykle jde o projekty lidí, kteří více než co jiného sami potřebují odbornou pomoc. Podobné organizace jsou navíc pod permanentním drobnohledem policie, což jim na životnosti rovněž nepřidává.

Především na Západě došlo u řady skupin krajní pravice k proměně strategie a částečně i rétoriky pod vlivem takzvaného identitářského hnutí. Můžeme podobný posun sledovat i v Česku?

Čeští náckové vždy sledovali, co se děje na Západě, ale také za ním vždycky o pár let zaostávali. I když se identitářské hnutí začalo formovat před více než deseti lety, na českou scénu dorazilo jako živé téma až zhruba před dvěma roky, kdy vznikla skupina Generace identity, za níž stojí bývalí Autonomní nacionalisté. V tomto případě je změna rétoriky i strategie patrná. Identitáři si moc dobře uvědomují negativní postoj většiny veřejnosti k náckům, a proto se prezentují jako angažovaní studenti. Snaha zapřít spojení s nácky jde tak daleko, že se česká Generace identity explicitně distancuje od rasismu, což by ještě před pár lety nepřipadalo v úvahu. Tradiční vymezování se proti někomu a něčemu převádí na propagaci boje za evropskou identitu. Pozornější pozorovatel ale rychle odhalí, že je to jen rétorické překlopení problému a přetření hnědé na růžovo. Image angažovaných studentů­rebelů se snaží čeští identitáři podpořit virtuálními i fyzickými akcemi, jejichž koncept přebírají od svých západních kolegů. Vidět je to například na grafickém zpracování jejich materiálů.

Podobnou strategii má i iniciativa Pro­Vlast, která hraje o něco silněji na českou vlasteneckou notu. Těžiště její činnosti spočívá v práci se sociálními médii. Na rozdíl od Generace identity je Pro­Vlast spíše značkou či konceptem než organizovanou skupinou a nemá jasná ideologická východiska. Je proto přijatelnější pro větší část neonacistů. Každý si tam jednoduše najde to svoje. Je ale nutné dodat, že o nových strategiích a rétorice se dá mluvit pořád jen u zlomku scény.

Dalším příkladem je uskupení Červenobílí, které se prezentuje jako vlastenecký studentský spolek, avšak jedná se spíše o gajdovce a neofašisty z bývalých Autonomních nacio­nalistů Zlínsko a Dělnické mládeže v Brně, kteří se rádi inspirují v Itálii u neofašistického hnutí Casa Pound. Podobné skupinky jsou ale naprosto marginální. Větší úspěch zaznamenávají pouze některé články Pro­Vlast, a to ještě jen na Facebooku.

V minulosti bylo za tuzemskou „hnědou loď“ označováno Brno. Jaká je situace dnes?

Brno se dalo označit za „hnědou loď“ před asi deseti, dvanácti lety. Změnilo se toho hodně. Fotbaloví chuligáni se z mnoha důvodů přestali věnovat pouličnímu násilí páchanému na subkulturách a neonacistické spolky a skupiny čelily nejen tlaku ze strany policie, ale také ze strany antifašistů. I na základě těchto skutečností se v Brně zformovala široká a různorodá aktivistická platforma, která je bez pomoci organizovaných antifašistů schopná pravidelně reagovat na zbytky neonacistických aktivit blokádami a demonstracemi. Dělnická mládež Brno, která byla středobodem většiny aktivit neonacistů v Brně a ve své době představovala nejsilnější celorepublikovou buňku, se již dávno dotkla svého dna.

Uchytily se v Česku fenomény typu nazi rapu a hardbassu?

Hardbass měl jepičí život módy na jednu sezónu a dnes po něm není ani vidu, ani slechu. Nazi rap, reprezentovaný u nás zejména kapelou Duoradikal, byl zpočátku díky své novosti, posilkové mentalitě a chuligánství celkem populární, ale nestačilo to na zapuštění skutečných kořenů. Trochu jiný je případ ostravské formace Fuerza Arma, která bývala za českou variantu nazi rapu označována spíše z důvodu hraní si na polské chuligány a zásluhou pozornosti, kterou jí česká neonacistická scéna věnovala. V jejich případě do tvorby sice ideologie nezasahovala, ale kolem kapely se to aktivními neonacisty jen hemžilo. Díky spolupráci klubů a netoleranci promotérů a celé scény se podařilo tuhle kapitolu vcelku úspěšně uzavřít. Stále totiž platí, že českému publiku prostě vládne čitelnější, jednodušší styl à la Daniel Landa.

V Německu se poslední dobou otevřeně diskutuje o tom, zda jistou formou krize neprochází i Antifašistická akce, která byla vždy jedním ze segmentů tamní antiautoritářské radikální levice. Není potřeba se kromě zápasu s xenofobií všeho druhu více otevřít i jiným sociálním bojům? Vede se podobná debata i u nás?

Německé a české antifašistické prostředí je nesrovnatelné. Jak v pohledu historickém, tak co se týče rozsahu aktivit, ale i směřování. S německou antifašistickou scénou máme dlouhodobé solidní kontakty, což dokazuje řada veřejných akcí, na kterých jsme spolupracovali. Nemáme pocit, že by procházela nějakou zásadní krizí. Několikatisícové demonstrace z posledních let v Drážďanech, Hamburku nebo Frankfurtu toho jsou důkazem. Naši němečtí kolegové mohou mít aktuál­­ně problém s adekvátní reakcí na protiislámské hnutí Pegida – my jsme podobnému překvapení čelili během vlny protiromských demonstrací po roce 2008. Občas se německé hnutí podle našeho názoru utápí v přílišném teoretizování. Jako celek však určitě funguje a od počátku našich vzájemných kontaktů až do dnešní doby jsme nepozorovali žádné zásadní výkyvy. Nanejvýš někdy pomalejší start vůči novým problémům.

Co se týká české Antifašistické akce, určité debaty na téma strategie nebo rozšíření pole působnosti vedeme. Nesporným faktem je, že jako organizace, která vždy kladla důraz na potírání neonacistických a neofašis­tických aktivit, už jsme si určitým způsobem osvojili schopnost jakéhosi předvídání hnutí svých ideových protivníků. Paradoxně jsme se v určitých případech dostali tak daleko, že jsme na určité neonacistické projekty dokázali reagovat rychleji než samotní neonacisté, kteří pak překážky, jež se jim od samého zárodku stavěly do cesty, označovali za spiknutí, policejní provokace a zradu ve vlastních řadách. Momentální úpadek neonacistického a neofašistického hnutí nám do určité míry uvolnil ruce.

V Německu se většina antifašistických organizací označuje za radikálně levicové, kdežto česká Antifašistická akce jakoby nestála ani na levici, ani na pravici. Je to pouze nedůležitý terminologický rozdíl, nebo jde o vědomé odlišení, které souvisí s postkomunistickou zkušeností?

Restart Antifašistické akce, který nastal před lety s novým vzestupem aktivit českých neonacistů, byl ovlivněn předchozí zkušeností, že vyhraněná ideologičnost v nemalé míře omezovala naši akceschopnost. Proto se tehdy AFA do jisté míry snažila zbavit slovníku, který neodpovídal ani současné době, ani našim aktivitám, a zaměřila se na to, co jí šlo vždy nejlépe – na bezprostřední boj s aktivními vyznavači fašismu a rasismu. Teorii i politickým otázkám se ale nadále věnujeme a z toho, co publikujeme či podporujeme, je celkem jasné, že se hlásíme k anarchismu. Snažíme se ovšem vyvarovat dogmatických pozic.

Zmínili jste vlnu protiromských pochodů. Setkal jsem se s názorem, že na protiakcích vůči těmto pogromistickým tendencím není patrná aktivní přítomnost členů Antifašistické akce. Je podle vás tato kritika oprávněná?

Otázkou je, co si představit pod pojmem aktivní přítomnost. Pokud někdo čeká black bloc, bude pochopitelně zklamán a podle nás nedostatečně reflektuje změněnou situaci, která zde v posledních letech nastala. Viditelná nepřítomnost Antify ještě neznamená, že přítomna není. Samozřejmě bychom si sami představovali také daleko důraznější odezvy na pogromistické pochody, ale i my jsme bohužel limitováni celou řadou okolností. Situace je daleko komplikovanější než v minulosti, kdy šlo o reakce na neonacistické demonstrace, do nichž nebylo zapojeno obyvatelstvo dané lokality.

Znamená to, že jste se ze strategických důvodů vzdali možnosti veřejných výstupů v podobě blokád a demonstrací?

Když neonacistické a fašistické skupiny začaly po roce 2005 znovu pořádat veřejné demonstrace, reagovali antifašisté protiakcemi. Někde byly úspěšné, například v Otrokovicích, někde méně. Celkově se projevily dvě nové skutečnosti. Za prvé vymizení širší podpory ze subkulturního či anarchistického prostředí. Scéna z devadesátých let prostě do značné míry odumřela, takže proti náckům demonstrovalo méně lidí. Druhá věc byla zesílená represe policie, která razantně zasahovala proti protestujícím, a to i bez zjevného důvodu. Vzrůstal počet lidí, kteří měli na krku trestní stíhání a kteří byli z dalších akcí de facto vyřazeni. Proto jsme veřejné demonstrace omezili, respektive dělali jen ty dobře připravené – například v listopadu 2007 proti pochodu neonacistů pražským židovským městem. Kromě faktoru „opotřebení“ se ukázala ještě jedna věc. Ohlášení naší demonstrace obvykle mobilizovalo neonacisty, kteří se těšili na případný střet, jejž následně média prezentovala jako „srážku dvou gangů“. Tomu jsme chtěli zabránit. Po snížení našich veřejných aktivit se vyjevily dvě skutečnosti – neonacistické demonstrace bez naší přítomnosti výrazně zeslábly a náckové se začali rvát s policií. A po trochu delší době došlo k tomu, co jsme si přáli od začátku – začala se aktivizovat širší veřejnost, takže demonstrace proti neonacistům už nebyly nazírány jako střet dvou extremistických skupin.

V devadesátých letech kromě Antifašistické akce a anarchistů takřka nikdo na nebezpečí neonacismu neupozorňoval. Výjimkou byli umírnění aktivisté jako Ondřej Cakl, jenž se dlouhé roky věnoval monitoringu neonacistické scény. Pokud se xenofobní nálady mainstreamizovaly, můžeme něco podobného tvrdit také o aktivním antifašismu?

Antifašistické či antirasistické aktivity se skutečně rozšířily. Existuje řada místních inicia­tiv, které jsou schopné účinně reagovat na neonacistické provokace. Horší je to s anticiganistickými akcemi, které jsou více zapletené do místních problémů a málokdo chce jít do konfliktu se svými sousedy. Potíž je také s fašistickými tendencemi, které se prosazují od komunálních politiků až po ministerstva. Proti legislativním a dalším opatřením je odpor složitější.

Antifašistická akce byla v minulosti často napadána za to, že v boji s neofašismem a neonacismem neváhá používat násilí. Co byste vzkázali kritikům, kteří tvrdí, že děláte totéž, co u jiných kritizujete?

V první řadě bychom jim rádi vzkázali, že jsme nikdy nebyli organizací pacifistického rázu a násilí jako takové nekritizujeme, ale vnímáme ho jako přirozenou součást lidských projevů. Současně je ale chápeme jako velmi specifický instrument, s nímž je třeba zacházet s maximální opatrností, protože se z dobrého sluhy velmi rychle dokáže změnit na špatného pána. Faktem je, že v případě neonacismu, jehož image je postavena zejména na násilí, se bez něj neobejdete. My se ovšem na rozdíl od rasistických násilníků, kteří si v naprosté většině vybírají náhodné oběti, zaměřujeme přesně na ty, kteří jsou pro společnost nebezpeční.

Podíleli jste se na vydání knihy Paula Polanského Tábor smrti Lety. Proč je podle vás osud bývalého koncentračního tábora pro Romy tolik důležitý v dnešním boji s českým rasismem?

Důležitý je především symbolicky. Vepřín na podobném místě je signálem, že Romové v České republice jsou vnímáni jako občané druhé kategorie. Lety se bohužel staly zapáchajícím mementem českého rasismu. Oddalování řešení koncentračního tábora v Letech působí jako voda na mlýn všemožným českým populistům a rasistům. Jsme připraveni na výtku, že celou věc kolem tábora v Letech eskalujeme. Když se ale zamyslíte nad tím, jak nepřípustná by byla v Česku podobná věc v případě koncentračního tábora českého nebo židovského, není o čem diskutovat.

Pokud vláda splní svou Strategii romské integrace, v roce 2018 už v Letech žádný vepřín stát nebude. Nebylo by ale lepší stamiliony, které si případný výkup nebo přesun vepřína vyžádá, věnovat na přímou pomoc Romům místo spektakulárního boje o jedno symbolické místo?

V takzvaných integračních projektech a dalších sociálních programech se za dvacet let utopilo tolik prostředků, že vepřín mohl být přestěhován již několikrát. Sociální situace nejchudších Romů, ale i dalších chudých se přitom nelepší, ba právě naopak. Samozřejmě, že aktuální příčinou je krize kapitalistického systému, avšak i celková neoliberální změna společnosti, která nastala po roce 1989. Majetkové a další nerovnosti logicky nejvíce dopadají na nejslabší. Vládnoucí politická reprezentace tyto dopady ještě zhoršuje, sociální projekty jsou spíše fíkovým listem a nemohou situaci zásadně změnit. A to právě i proto, že s Romy a chudými není nakládáno jako s rovnými. Zrušení prasečáku je tudíž jeden z prvních kroků, jak toto nepřijatelné nastavení změnit.

V souvislosti s konfliktem na Ukrajině se dnes mluví o nebezpečí postfašismu, které přichází z východu. Lidé se přou o to, zda větší nebezpečí představují ukrajinští pohrobci banderovců, nebo naopak ruský imperialismus a tamní neonacisté. Jak rusko­ukrajinský konflikt vnímáte vy?

Nebezpečné je obojí a pro nás představuje tento konflikt naprosto přesný příklad toho, proč odmítáme nacionalismus v jakékoli podobě. V této válce skutečně nefandíme ani jedné straně a jsme přesvědčeni o tom, že pro normální Ukrajince – stejně jako pro normální Rusy – nebude mít vůbec žádný pozitivní dopad. Ukrajinský konflikt je tragický a přispívá i k vzestupu nacionalistů v celé Evropě, i když současně se na něm krajní pravice štěpí – někdo preferuje Putinův autoritářský režim, někdo ukrajinské nacionalisty včetně neonacistických skupin. Za varovné považujeme i to, jak Západ přehlíží ukrajinský nacionalismus, který se mu hodí do jeho geopolitických her. O Putinově režimu samozřejmě také netřeba mít žádné iluze, ostatně o těžké situaci ruských antifašistů informujeme na našem webu pravidelně. V Česku ale převažuje jednostranný přístup primitivní rusofobie. Jde to dokonce až tak daleko, že dochází i k relativizaci výsledků druhé světové války. Jestli tyto tendence budou pokračovat, hrozí, že si budeme znovu muset projít podobným peklem jako naši předkové před sedmdesáti lety.