Do zákoutí vzpomínek, deníků a příběhů mladých umělců a umělkyň nahlíží výstava Tektonika paměti. Namísto očekávatelné cyničnosti digitálních technologií se překvapivě setkáváme s až dojemnou senzitivitou.
Koncept brněnské výstavy Tektonika paměti, kterou v menším rozsahu představila na počátku roku ústecká Galerie Emila Filly, vychází z fenoménu paměti v tvorbě československé umělecké generace narozené v letech 1978 až 1991. Výstava, kterou připravily kurátorky Lucie Machová a Anna Vartecká, v pozitivním slova smyslu vzdoruje bezbřehosti rekonstrukčního potenciálu při umělecké práci s pamětí. Daří se jí to díky jasně čitelnému výběru děl, pevně ukotvených v architektonickém rámci Jana Pfeiffera. Jednoznačně ku prospěchu věci je také snaha kurátorek prezentovat od každého autora celé cykly děl. Ty se navzájem nenásilně doplňují a divák není zahlcen sledovanými tematickými okruhy deníků, rodinné historie, osobní a společenské paměti nebo paměti místa.
Poklad v zavařovačkách
Výstavě dominuje instalace Filipa Hausera, inspirovaná pamětí tří budov panského mlýna ve Stráži nad Nežárkou. Z intimní roviny lokální historie a osobních příběhů někdejších obyvatel přechází Hauser k obecnému podobenství člověka a jeho domu v trajektorii paměťových stop. Ostatně jeden z domů doslova zrcadlí i nás, diváky. Nadto se v něm odráží také dílo iniciační pro kurátorský koncept celé výstavy. Jde o umělecký dialog Dominika Langa s jeho otcem, pozapomenutým sochařem Jiřím Langem. V Brně je k vidění torzo instalace Spící město z Benátského bienále. Lang „vytrhl“ jednu z otcových figur z její původní vertikální polohy a uvedl ji do sedu, aby v křečovitém pnutí odrážela druhou, synovu mysl.
Vystavená díla svědčí o převládajícím odklonu od zaměření na vnější svět k subjektivnímu vidění, o obratu k sobě samému. Kurátorky hovoří o specifické citlivosti a kultivovaném humoru, s nimiž se umělci a umělkyně intuitivně dotýkají své rodiny, příbuzných, intimních zón mezilidských vztahů i vlastní identity. Zároveň dodávají, že i ten nejosobnější příběh může sloužit jako lakmusový papírek vypovídající o aktuálních morálních či hodnotových preferencích doby, přičemž tyto informace přicházejí až s odstupem, po nezbytné době zrání uměleckých výpovědí.
Část zastoupených umělců spojuje dětství prožité víceméně ještě za socialismu – tato zkušenost se však neprojevuje jako prvoplánově líbivé retro, nýbrž jako jakýsi společný vizuální bod v pozadí, od něhož tvůrci postupují dál. Romana Horáková se skrze „poklad“ nečekaně objevený na půdě (zažloutlé fotografie, dopisy a válečné přídělové lístky) dostává k sudetské minulosti domu, ve kterém vyrostla. Zpovídá nejstarší pamětníky, a když se jí dostane lakonické rady: „Nehrabej se v bordelu a běž radši zavařovat třešně“, svůj poklad pečlivě uloží do zavařovacích sklenic. Miroslav Hašek se zase poprvé setkává s příbuznými, které nikdy předtím neviděl. Rodinnou sešlost oslavně fotí v obýváku a jako holandské zátiší aranžuje darované pochutiny, které v sobě odrážejí nejen radost ze setkání, ale také dočasnost patřící ke koloběhu života.
Fiktivní vzpomínky
Mohlo by se zdát, že mezi nalezenými vzpomínkami, které se odštěpují z paměti druhých, budou návštěvníci ztraceni. Tomu však zabraňuje Pfeifferovo architektonické pojetí. Svým výrazně dynamickým členěním výstava sama evokuje prostor vrstevnaté, dynamické paměti a vzpomínek. Nelineárním uspořádáním a velkorysým prostorem mezi instalovanými díly výstava symptomaticky odráží zákruty mozku s prázdnými místy zapomínání či uvolněným místem pro rozpomínání.
Vzpomínkové návraty do minulosti jsou tu doplněny uměleckými přístupy mixujícími reálné vzpomínky s paramnézií, tedy s vytvářením fiktivních vzpomínek. Adéla Babanová formuje identitu mladé ženy Tringalky, která se podle tradovaného příběhu v padesátých letech záhadně vrátila bez manžela z Ameriky na rodné Slovensko. Kateřina Držková zase mísí rodinné pohlednice z bulharského přímořského letoviska Albena s legendami o jeho staviteli Nikolaji Nenovovi a s vizemi budoucnosti riviéry v roce 2020.
Při procházce intimním prostředím druhých – mezi jejich příběhy – až překvapí, jak málo se v tektonice paměti zastoupené generace dostává ke slovu přikrášlující digitální technologie. Nevěřícně sleduji fotografický monument External memory Štěpánky Sigmundové a říkám si, že je snad poslední umělkyní, která vyfotila jídlo a věci kolem sebe jen tak, bez jejich předchozí hodinové stylizace. Nahradí další umělecká generace vzácnosti z půdy a alba s fotografiemi předků instagramovými obrázky v tabletových rámečcích? Jak budou vypadat její paměťové stopy? Na brněnskou výstavu se vyplatí vyrazit i proto, abychom později měli srovnání.
Autorka je historička umění.
Tektonika paměti. Pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském mladém umění. Dům umění města Brna, 18. 3. – 17. 5. 2015.