Pokročilá digitální epocha vytváří ty nejlepší předpoklady pro uctívání čehokoli nedigitálního. Jedním z negativních důsledků současného kultu analogových syntezátorů je až nesmyslný nárůst jejich cen. Přitom stačí dobrá páječka, kutilská vášeň a trpělivost.
Analogové syntezátory se v posledních letech vracejí na scénu. Mohlo by se zdát, že rozměrné a nestabilní přístroje ztratily svůj smysl s využitím počítačů ve všech fázích hudebního procesu, a zájemci o tvorbu elektronické hudby se tedy nadále nemusí zabývat „špinavou prací“ – zapojováním kabelů nebo pájením konektorů. Takřka bezbřehé možnosti editace, které nabízí počítačová produkce hudby, však snadno ústí do slepých uliček. V komunitě hudebních tvůrců jsou analogové syntezátory stále ceněny pro svérázný zvuk a rozmanité způsoby ovládání. Jejich používání navíc může fungovat jako kreativní sebeomezení či jako vystoupení z bludného kruhu nekonečného cizelování. Další věcí je, že se přes rychlý rozvoj softwarových emulací dosud nepodařilo uspokojivě napodobit fyzický zážitek, jejž při práci s analogem poskytuje například otáčení knoflíků nebo přepojování kabelů.
Zdá se, že komunita hudebních tvůrců neunesla neomezené možnosti softwarové produkce a musela se vrátit zpět k osvědčeným zvukům. Současná přesycenost elektronické taneční hudby předpřipravenými smyčkami a pompézními emulacemi analogových přístrojů v důsledku ztěžuje experimentování a vede k uniformitě. Kromě nepochybné demokratizace totiž masové rozšíření počítačů přineslo také mnoho otravných klišé. Právě tyto negativní důsledky svádějí k používání analogů, u kterých nedokonalost ladně přechází v přednost. Současný kult analogu se však rychle mění v přehlídku absurdit – kvalita nových zařízení se často měří tím, jak dokonale dokážou imitovat „oldschoolové“ nástroje z osmdesátých let.
Klony legendárních nástrojů
Ikonický status některých populárních syntezátorů a bicích automatů, přiživovaný komunitou sběratelů a lačných internetových spekulantů, zapříčinil astronomický růst jejich cen. Například legendární bicí automat Roland TR808, jehož typické dřevité zvuky se objevují v různých odvětvích elektronické hudby od rapu po industrial, dosahuje na internetových aukcích nesmyslných cen, překračujících v přepočtu i sto tisíc korun. V osmdesátých letech byl přitom oblíbený zejména díky tomu, že se dal pořídit poměrně levně v bazarech.
Ódy na analogové nástroje nicméně nemusí být jen výrazem ekonomické nadřazenosti těch, kteří si je mohou dovolit. Alternativou je jejich vlastnoruční konstrukce. Jednou z nejviditelnějších aktivit hudebních bastlířů je stavění „klonů“ známých, ale dnes jen těžko dostupných zařízení, jakým je zmiňovaný bicí automat TR808 nebo basový syntezátor TB303, taktéž od firmy Roland. Důvtipní konstruktéři používají pokud možno identické součástky a jejich cílem je co nejpřesnější napodobení nedostupných nástrojů.
Na vzrůstající zájem o analogové nástroje a jejich stavbu či aspoň drobné modifikace zareagovali i velcí výrobci hudebního hardwaru, třeba firma Korg, která v poslední době uvedla do prodeje několik snadno modifikovatelných zařízení – Monotron, Monotribe, sérii Volca nebo kopii kultovního syntezátoru MS20 Mini. Díky zájmu hudebníků o nové syntezátory se na trhu prosazují i donedávna neznámí výrobci. V tuzemském prostředí jsou to brněnští Bastl Instruments, o jejichž produkty je nemalý zájem i v zahraničí.
Modulární nekonečno
V počátcích éry elektronické hudby nebyla vlastnoruční výroba hudebních zařízení specifickou tvůrčí strategií, ale nutností. Konstruktéři syntezátorů doprovázeli první skladatele na výpravách do neprozkoumaných sfér elektronického zvuku. Například Don Buchla postavil na zakázku modulární systém pro skladatele Mortona Subotnicka, který koncem šedesátých let výrazně předběhl svou dobu nahrávkami Silver Apples of the Moon (1967) a Wild Bull (1968). Jejich abstraktní kompozice je chvílemi nerozeznatelná od současné posttaneční experimentální elektroniky. Pro méně movité hudebníky bez konexí nebyly modulární systémy nikdy příliš dostupné. Kouzlo analogových syntezátorů je však dostatečně silné, aby překonalo i natolik závažnou bariéru, jakou je nedostatek financí. Nabízí se radikální řešení – začít se stavbou celých modulů z jednotlivých součástek. Postavit kopii bicího automatu z osmdesátých let může být problematické i pro pokročilé bastlíře, natož pro začátečníky, ale kupříkladu jednoduchý droneový syntezátor Atari Punk Console se skládá pouze ze dvou integrovaných obvodů a je možné ho sestrojit za cenu nepřesahující několik stovek korun.
Základní princip analogových syntezátorů je následující: oscilátor vydává frekvenci určité výšky, která je manipulována buď automaticky (další oscilátory, sekvencery), nebo ručně (potenciometry, klávesy, tlačítka, popřípadě tlakové a světelné senzory). Získaná frekvence je dále upravována v dalších modulech, jako je filtr nebo tvarující zesilovač, který z kontinuálního zvuku vytváří kratší či delší tón. Pro ovládání různých parametrů slouží pomaloběžné oscilátory, šumové generátory dodávají prvek náhody nebo vytvářejí různé perkusivní zvuky. Podobné základní moduly se dají libovolně kombinovat a propojovat, pro dosažení více či méně nepředvídatelných výsledků. Oproti zvukově čistým digitálním řešením se u analogových zařízení setkáme s frekvenční a teplotní nestabilitou, všudypřítomným šumem nebo zkreslením. Klíčové je také to, že modulární syntezátor z principu nikdy není definitivně dokončený, vždy tu zůstává možnost stavět a připojovat další moduly. Tento fakt může snadno pohltit méně disciplinované muzikanty a místo hotových tracků přinášet jen touhu po dalších a dalších modulech. Doma sestrojené přístroje snadno překonají generický zvuk běžně užívaných komerčních produktů, a navíc lze pro jejich stavbu ekologicky využít také vypájené součástky z odložené elektroniky.
Delay ze zahradní hadice
Internet poskytuje hudebním kutilům ideální platformu pro výměnu stavebních návodů a zkušeností. Jednoduchý zkreslující efekt nebo filtr zvládnou i naprostí začátečníci postavit za několik hodin. Návodů je na internetu velké množství; pro první kroky je každopádně vhodné začít s co nejjednodušším zapojením. Kolem domácího bastlení se vytvořila pozoruhodná komunita, velmi vstřícná i k začátečníkům. Důležitý virtuální prostor setkávání se nachází na diskusním fóru serveru electromusic.com, kde najdete nejrůznější návody nejen na syntezátory, ale i na různé hudební efekty. Na internetu můžete narazit i na skutečně bizarní nápady, jakým je třeba delay ze zahradní hadice nebo pružinový reverb z vnitřností vysloužilého gauče.
Přes nevyhnutelnou fázi počátečních neúspěchů je stavění hudební elektroniky nepochybně cesta správným směrem pro kohokoli, kdo touží ozvláštnit svou hudební tvorbu o nečekané zvuky. A nemusí jít jenom o analogové syntezátory. S páječkou se mohou dobře vyřádit i kytaristé – například zkreslující efekt není nijak obtížné vyrobit a snadno se dá dosáhnout kvalit, které pomocí komerčního vybavení nezískáme.
Domácí výroba nicméně nemusí automaticky implikovat jednoduché a omezené nástroje. Pomocí opensourceových platforem jako Arduino nebo Raspberry Pi je možné propojit syntezátor i s počítačovými aplikacemi a synchronizovat jej s domácím studiem. Vlastnoruční stavba syntezátorů či jen malých efektů je navíc příležitostí pro pochopení základů elektroniky a akustiky. A proto příznivcům hudebního hardwaru nelze než doporučit, aby místo nekonečných debat o téměř božských vlastnostech analogových nástrojů raději na chvíli vzali do ruky páječku. Výsledek dokáže i v případě jednoduchého zapojení velmi překvapit.
Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.