Jakub Deml na cestě za bezprostředností

Demlovy předválečné Prvotiny, Mystické překlady a Moji přátelé a smrt neboli Texty prvního expresionismu z druhé dekády 20. století jsou seřazeny podle svůdně jednoduché zásady hlavního editora Martina C. ­Putny, tedy podle chronologické posloupnosti, a navíc jsou seskupeny do určitých „hnízd“. Putna předvádí čtenářům Demla již vydaného (ineditní texty mají tvořit hlavní náplň posledního svazku, a vyjdou tedy někdy za deset let). Deml tu zveřejňuje sám sebe a tváří se přitom, jako kdyby se odhaloval bez závoje a bez cenzury; sděluje čtenářům své lidské i spisovatelské problémy, opakovaně je klade na stůl a obrací k nim pozornost. Putna na různých místech připomíná, že právě této aktuálně působící autorské masce vděčí Demlovo dílo za vlny čtenářského zájmu v šedesátých a devadesátých letech.

Papežský klíč

Stále nové odpovědi na otázku „Jak psát sebe, abych to byl pořád já?“ vnášejí do Sebraných spisů dynamiku. Po prvním svazku Prvotin, ve kterých se Demlův „samopisný“ projekt dosud rodí, přicházejí na řadu mnohem sebevědomější překlady. Ty mohou ukázat, s kým Deml jakožto literát vstupuje do dialogu, kým si dodává autoritu. Zřetelnost a směr tohoto vyprávění ovšem i v Putnově „vanilkové“ edici silně ovlivňují některé, na první pohled nenápadné editorské volby. K takovým patří i rozhodnutí neřadit texty v rámci jednotlivých svazků přísně chronologicky, ale postavit do popředí knižně vydané texty a ty časopisecké shromáždit do „epilegomen“ v závěru každého dílu. Jen díky tomu se totiž v čele Mystických překladů namísto všedního převodu několika básní polského parnasisty Zenona Przesmyckého (vydáno 1902) ocitají velmi výrazná Ustanovení Svatého stolce (1910) na podporu každodenního přijímání svátosti oltářní. Zrovna tento text, připravený v době Demlova staro­říšského působení a ve spolupráci s Antonínem Střížem, je přitom co do jistoty spojení s vydávaným autorem sporný. Editoři v poznámce uvádějí, že se stoprocentním Demlovým podílem na překladu lze počítat jen u jednoho textu ze šesti.

Z hlediska čtenáře (novopečeného demlisty) se nicméně Ustanovení nacházejí na tom pravém, totiž předním místě. Problém nároku věřících na co nejčastější požívání Kristova těla, a to dokonce bez nutnosti zpovědi, se totiž v prvním triptychu Demlových spisů neustále vrací, a to na různých úrovních zobecnění. Příklad takového gesta nalézáme hned na začátku Mých přátel a smrti, v závěru prózy V Zabajkalí, ve které Deml poprvé vypráví příběh, k němuž se pak bude mnohokrát vracet – příběh své rodiny a faráře zloducha.

Ostentativní autenticita

V Zabajkalí otevírá třetí svazek Spisů a sledujeme v něm, jak Deml postupně činí ze sebe sama své nosné téma. Zdá se, že by se rád ukrýval za cizí tváří, ale není mu to přáno: šifrování kroniky vlastního rodu do podoby rukopisu nalezeného kdesi na ruském Dálném východě se hned od počátku rozpadá. Z masky leze koudel a vykukuje zpod ní autor sám. Mohl by šibalsky pomrkávat, on ale spíš nadává na nejrůznější síly, které se stavějí mezi něj a bližní – těmi myslí čtenáře a abonenty svých textů, Krista ze zmíněných papežských výnosů, ale také všechny ty podivné entity, které ve třetím svazku defilují: polní kvítí, hvězdy, smrt, tajemné zasvěcence a proroky.

Deml chce komunikovat (neboli tvořit communio, svaté obecenství) co nejčastěji. Rád by se každému zpovídal a dosahoval tak smíření, i těla různých tvorů by jaksi chtěl užívat a požívat (anebo alespoň ukazovat to své). Zcela v souladu s vůlí papežů k tomu odmítá přibírat prostředníky, neboť jeho svědomí je čisté. A kdyby nebylo, rád na sebe všechno poví. Tato sebevýpověď dosáhne vrcholu v sérii Šlépějí, jejichž předehru první tři díly Sebraných spisů tvoří. Tam teprve naplno vykvete ostentativní autenticita, jejíž kořeny a růst zde sledujeme. Editorské vyprávění o vyprávění prostřednictvím prosté juxtapozice textů tedy zatím dává smysl, generuje napětí (jakpak asi autor sám se sebou naloží příště?) a nechává vyvstávat děj.

S ohledem na výše uvedené lze snad říct, že samo rozhodnutí M. C. Putny vydat Demla co nejbezprostředněji (stejně jako velmi bezprostřední obhajobu tohoto rozhodnutí) lze číst takříkajíc demlovsky. Výtky vůči Putnově vydavatelské metodě jsou patrně namístě (shrnul je například Dominik Melichar v magazínu Lógr), výhody však zřetelně převažují. Čtenář může díky tomuto podniku nalézt dosud porůznu rozeseté položky Demlovy bibliografie pospolu a spojitě a s radostí se do nich začíst. Příběh je tu, jako štafetový kolík přechází od svazku ke svazku a zatím nebyl upuštěn.

Autor je komparatista.