Brzké červnové ráno. Pomalu se vzdaluji od Havlíčkova Brodu směrem k Humpolci, stoupám na kopec za letiště a pozoruji, kterak se otevírá nebe, s radostí sleduji proudy vody padající na silnici a na modré auto, pomocí něhož se vzdaluji od brodské kostelní věže a od komína s nápisem Casino. Zbývá jen krátký kus cesty, serpentiny položené v lesích, směrovka s nápisem Herálec, dlouhé stoupání, do něhož se modrému automobilu nechce, do něhož se líně táhne a zavazí všem, co spěchají na dálnici a dál pak do centra všehomíra. Sešupem pak do Humpolce, déšť polevuje, odstavuji tedy vůz na okraji města a pokračuju pěšky. Vlhkostí ztěžklý vzduch, chlad, po ulicích se řítí automobily, na chodce nenarazíš. V ulici pod pivovarem se vyjeví výloha antikvariátu s pozoruhodným sdělením na dveřích krámu: Někdy přicházím ráno, někdy před obědem, jindy nebývám vůbec. Totéž platí i pro odpolední otevírací hodiny. Hned mě napadá, že prodejci knih na maloměstě zůstanou posledními svobodnými, občasný návštěvník obchod nevytrhne a čtenář si rád počká na příští návštěvu.
Na humpoleckém náměstí mnoho výloh nemají – obchod s knihami vlastně v horní části náměstí vyniká. V jeho středu stojí kniha o Josefu Toufarovi, každý svazek jest vybaven krátkou anotací, kterou místní knihkupec rukou vypsal na linkovaný papír a vložil do knihy. Pozoruhodné. Jednoduché věty shrnující obsah knihy. Zvažuji, zda každou označenou knihu skutečně obchodník čte. Zeptal bych se, jsem tu ale příliš brzy. Tak brzy, že nezbývá než vypít kávu v pekárně, vyslechnout několik hitových kousků z rádia Blaník, v neslábnoucím dešti se vrátit na kraj města, vytyčit směr na Močidla a dále pak na Želiv.
Na kopci za Humpolcem se krajina otevírá ve velkorysém panoramatu. Znovu stojím a pozorně prohlížím její šíři. Zahalena v dešťových mracích, temně modrá clona brání zraku v ohledání místa činu. Chtěl bys zjistit, odkud přišli všichni ti, jejichž texty dovolují přežívat ve světě přemoženém technologií, za jakých přírodních podmínek vznikala životní strategie písmácké výlučnosti, vzdaluješ se od silnice, zvuky motorů slábnou, nespouštíš oči z mračen, kam dohlédneš, všude jen oblé kopce a lesy, ze kterých vzlíná vlhkost a zahušťuje už tak dosti neprostupný obraz světa, jehož bezprostřednost a materialita naléhá jen svátečně, výjimečně, zato však pronikavou silou. Na kopci nad Humpolcem se na chvíli prolíná matérie kraje s příběhy, které ti sedimentují v paměti, obojí ožívá v jediné silné emoci, konzumuju ji a za chvíli sjíždím k želivskému klášteru a jeho pracovníkům ve výrobě piva dle starých receptur.
Na nádvoří před klášterním kostelem Narození Panny Marie, jehož velikost působí uprostřed všeprostupujícího vysočinského provizoria monumentálně, se zdravím s brodským učitelem Alešem. Odvádí mne po schodech do staré budovy, hovoří o její minulosti, o psychiatrické léčebně, kterou spakovali a odvezli včera, tak to prý na chodbách vypadá, s díkem odmítám exkurzi, nechci vidět zdevastované prostory, nechci poslouchat historii vyhnání mnichů, volím radši život a nechávám se odvést mezi studenty, kteří tu v dílnách šlechtí své talenty, kteří tu pracují tvorbou, pod přímou patronací pedagogů a za účasti ducha, energie, jejíž počátek jsi chytl v dešti na humpoleckém náměstí, nad městem v ní pak vytrval a nyní zřetelně cítíš, jak zesiluje v místnostech s vysokými stropy. Rezonuje.
Z gauče pak chvíli mluvím s krásnou ženou, která narychlo uklízí stůl, vykládám knihy Jakuba Demla a znovu procházím pasáže vyznačené k přednesu, ve vedlejší místnosti, náležející již traktu blázince, se sbírá skupina lidí, jíž budu za chvíli ukazovat Demlův extatický, rozmáchlý rukopis. Odněkud ke mně doléhá hluboký zpěv mužského sboru, propadám se do textů, čtu je, jako bych je nikdy neviděl, ve starých klášterních zdech vyznívají úplně jinak než ve venkovské pracovně. Vzduch v místnostech je prosycen výpary z tiskařských barev, jež studenti užívají k natírání dřevěných destiček. Ano, zde se jinak čte a zde se také jinak tiskne. Aniž bych o to jakkoli usiloval, zaplavuje mne pocit jisté dějinné soudržnosti, ono jindy výhradně literní bratrství živých, mrtvých a nenarozených, přináležitost člověka k vodní nádrži a k lesu, k řece, jejíž tok zrovna na tomto místě vyhloubil mělké údolí a přichystal půdu mnichům. Zde řeka, jinde zůstal kopec, kopec vedle kopce, na jejich úbočích jsem viděl, jak se setkala země s nebem, jak se lesy utápěly v proudu oblačnosti. Samochodný princip ekotopu si nikoli náhodou právě zde vynucuje spolupráci principu tvůrčího, matérie se přepodstatňuje v obrazech a obrazy ožívají v pásmu představ.
Není se čemu divit, když přiopilý a rozjívený básník J. T. potřebuje zbourat onen neviditelný monument a chrlí proti němu svá hovna a své píčoviny, vlastně docela zbytečně, každé takové slovo sice na chvíli zarezonuje svou nepatřičností, vzápětí se ale vytratí do prostoru, důkladně vyčištěno a zbaveno obscenity.
Cestou zpět se tento totální, nevyhnutelný prožitek rozpadá, na scénu se vrací rozum se svými pochybnostmi, je po dešti, mračna se zvedla a zploštěla, divoké odstíny dorostly monotónní šedi, po dvaceti minutách jízdy se objevuje věž brodského kostela a bílá budova špitálu. Návrat do života probíhá přesně podle plánu, s minutovou přesností procházím dveřmi pracovny v budově označené číslicí 15 a ulehám na kanape.
Autor je literární kritik.