Sejít z hor

Szpukovy Chraplavé chorály z roku 2013 mi byly svého druhu literárním úkazem – zatímco ve velkoměstském provozu se literatura čím dál častěji omezuje na psychologizování postav a líčení historických epoch, z věže meteorologické stanice Churáňov k nám mluví postava velmi úzce svázaná se světem, který ji obklopuje. Svou knihou básnických próz Roman Szpuk dokázal, že literární dílo stále ještě může vzejít odjinud než z jednorozměrného světa automatické produkce stipendistů sepisujících podle předpisu intelektuálně­-analytické psychologické obrazy nebo po­­­hnuté scény ze životů drcených nelítostnými dějinami.

Kdo četl Chraplavé chorály, jistě si vybaví jejich observační metodologickou přísnost. Báseň tu neustále kolísá mezi atmosférickým a psychickým napětím, formálně se pak pohybujeme mezi dvěma body: na jedné straně to jsou numerické zápisy předkládané pracovníkem meteorologické stanice, na straně druhé pak divoké prožitky přírodních smrští. Svět této knihy je napájen energií bouřkového mračna, útvaru, který se v určitých cyklech vytváří, aby rozmetal kulisy našeho pohodlného světa, v němž mnohdy nemáme o počasí ani potuchy. Z této bouřkové dynamiky vyrůstalo podivné Szpukovo dílo. Kdo chtěl, jistě mohl vnímat jeho vypravěče jako novodobého hrdinu, člověka, který je nucen poměřovat život s hraničním okamžikem zranění, nemoci nebo smrti – ať už by měla přijít ve sněhové závěji, anebo na hrotu rozhledny. A kdo chtěl, mohl textu rozumět také jinak, číst ho jako vzpomínku na jakýsi původní a velkolepý život tváří v tvář rozzuřené přírodě.

Od počasí ke společnosti

Nyní, když Szpukovi vyšla kniha próz A zavažsi tkaničky, jsem se k Chraplavým chorálům vrátil a uvědomil jsem si, jak důležitá v nich je ona observace. Měření a technický zápis zpřesňují kresbu. V Tkaničkách už meteorologická zkoumání nehrají tak důležitou roli – jako by je vytlačila autorova potřeba zabydlet svět bouří a čísel, do nichž byly bouře přepsány, dalšími lidmi. Těch se v knize objevuje celá řada – a některé z nich známe už z Chorálů. Stejně se to má i s místy, na nichž se obě knihy odehrávají. Není třeba dlouho vyzvídat, i letmý průzkum internetu potvrdí, že Szpuk patří k autorům, pro něž je důležité neustále překlápět život do literatury, a to včetně těch, kteří jej jakkoli ovlivnili. Jedna z postav, navázaná na vypravěčovy klíčové vzpomínky z dětství, totiž řadová sestra Bonifáca, nejspíš opravdu existovala – řádila v dětské psychiatrické léčebně v Dubí, kde po jistou dobu pobýval i sám Szpuk. Totéž by snad mohlo platit i pro jiné postavy, volně přecházející mezi světem Chorálů a Tkaniček. Titíž lidé, tatáž místa. A autorova role? Především sledovat a popisovat.

To, co se před námi se změnou observačního modu z počasí na společnost v Tkaničkách otevírá, je jakýsi horizont humánního; lidové jako doplněk ke knize přírody. Ne že by snad Chorály nebyly formovány specifikem „lyricko­-meteorologické črty“, její razidlo ale ztratilo na síle. Jen díky tomu se mohl uvolnit potenciál, který se v předchozím textu projevoval pouze okrajově. Vypravěč nás už tak často nevodí na „audience ke gigantům“, ale ukazuje nám samoty podivínů nebo prochází městy a líčí životní trampoty zúčastněných.

Hlídací pes mezi lidmi

Pokud jsme ponejprv znali především hrdinu vystavujícího hlavu bleskům na nejvyšších místech republiky, nyní máme co dělat s kumpánem, otcem nebo pochybujícím přítelem. Jeho oči najednou sledují úplně jiné scény – jednou cítíme úzkost ze smrti, jindy se pohybujeme na hraně bizarního skeče: „Další žebrák ke mně přichází Na Knížecí. Je vychrtlý. Odhaluje sako a pod rozepnutou košilí mi ukazuje ohromný krvavý nádor. Nebo si jen šikovně přidržuje flák masa? Tvrdí, že byl na operaci a že nemá na jízdenku. Když mu dávám třicet korun, je rozmrzelý. ‚To tu budu na nádraží tvrdnout ještě do noci,‘ stěžuje si a bez poděkování odchází.“ Vypravěčův svět se zabydluje, způsob, jakým se tak děje, je ale stále do jisté míry odvislý od metody pozorovatele – a to pozorovatele nikoli nezúčastněného, nýbrž pozorovatele­-tuláka, který je nakonec na světě naprosto závislý, který jej lapá ve všech jeho drobnostech, který cítí záškuby jeho těla a dokonale ovládá fígle, o nichž si člověk interiéru může nechat leda tak zdát.

Takto silná účast na světě je ale vykoupena různými útrapami; a to už jsme v jádru, v ústředním bodě Tkaniček. Tím, co tu tak nesnesitelně tlačí, je jakási zákonitost sociálních vztahů, chcete­-li determinace. Na trase mezi Vimperkem a Teplicemi totiž pendluje postava zchudlá, nekumulující, v mnoha ohledech bezstarostná, a proto také holé existenci vystavená. Při čtení neustále tušíme bezprostřednost zažitého – a dochází nám, jak hluboká strž nás dělí od příslovečného pohodlí bytu, od okázalých výjezdů do přírody a občasných procházek s přáteli. Odevšad tu lze vycítit, jaké to je být tulákem; nikdy tu nejde o únik od lidí, vždy je to naopak silná touha po lidech, překlopená však až k osudové nemožnosti se s lidmi setkat. Výmluvná je například scéna, ve které vypravěč leží v noci na zemi vedle pastýřky Martiny. Chtěl bys, aby scéna gradovala, a možná nejsi sám, vždyť v následujícím odstavci kůň přičichává k vulvě klisny – jenže mezi oběma lidmi leží hlídací pes, Martinin ovčák.

Konec horského dobrodružství

Na takovou neprostupnost hranic mezi lidskými bytostmi narazíme jen zřídka, a pokud ano, často bývá nakašírovaná zaručenou autorskou tvůrčí metodou; vše se o ni opírá. Ne tak ve Szpukových Tkaničkách. Nad scénou, ve které vypravěč v hrůze vyskakuje z auta, aby se nemusel zúčastnit lovu na domnělou prostitutku, se mi vybavuje pasáž ze Zápisků z Tibetu (2003, česky 2015), kde tibetská spisovatelka Cchering Özer líčí, jak její přátelé jen tak pro zábavu z auta zabíjeli zvířata. V obou případech zeje mezi lidmi bytostná a také bytostně procítěná propast. Nejde tu o žádné literární divadélko Petry Soukupové, která tak snažně hloubí jakousi mizernou existenciální roztržku v kokpitu automobilu, až se jako její přísedící cítíš nepatřičně a trapně.

Tento neustále probíhající vnitřní rozvrat, překonávaný v nárazech nečekané Boží milosti, v zahlédnutém a prožitém přírodním úkazu, tato postupující eroze vypravěčovy mysli i jeho těla, určitá forma příklonnosti ke smrti coby nejsilnějšímu tvárnému momentu života, do jisté míry zaceluje i fragmentárnost Szpukova textu. Možná text přehlížím z příliš pevného stanoviště, nabízí se mi však jeho jisté vyústění. Tulákovo myšlení se trhá se sdělením: „Už jen přemýšlím, jak to dokonat.“ Náklad, který byl na vypravěče uvalen, se zmnožuje, sil přitom ubývá. Tam, kde dříve zůstával prostor ke zkouškám (šíleně náročné pochody a běhy po horách, zakončené téměř úplnou ztrátou dechu), tam, kde se vypravěč nakonec ocitá sám, vzdálen od lidí (připomínajících se snad už jen esemeskami), se najednou vimperský chodec bortí sám do sebe. Důsledek takového rozvratu je zřejmý: zákonitě ubývá i předmětné reality, rozpojují se vazby mezi člověkem a mravencem, člověkem a jírovcem, člověkem a mračnem. Ve světě, který byl najednou zaplněn žebráky, epileptiky a alkoholiky, kde se vyvalilo ono známé břicho Paříže, není již možné pokračovat v přísné observaci. Nastupuje trýzeň světa, která umenšuje vnímání – vypravěč sám kdesi v závěru praví, že deprese mu bere slovní zásobu.

A tu se také posunujeme od Chraplavých chorálů k poslední Szpukově knize. Z Tkaniček už prostě nedostaneme žádné vyčištěné horské dobrodružství, Tkaničky jsou uvězněny ve světě mezilidských vztahů. A z něj lze uniknout jen s vypětím všech sil.

Autor je literární kritik a antikvář.