Imhotepovo disko

Americké Chicago je metropole plná rozporů. Jakožto obchodní, průmyslové a finanční centrum patří k nejbohatším městům na světě, zároveň ho ale sužuje chudoba, existence ghett a vysoká kriminalita. Sociální rozmanitost a časté setkávání nejrůznějších menšin se výrazně promítá i do pestrosti hudebních žánrů. Již před více než třiceti lety se zde zrodila house music, která se z prostředí marginálních queer klubů rychle rozšířila po celém světě. Dnes by se mohlo zdát, že taneční hudba založená na pravidelných beatech se do značné míry vyčerpala a následně uvolnila prostor rytmicky komplikovanějším subžánrům, jako jsou dubstep, trap nebo foot­work. Přesto v Chicagu funguje živá scéna, jež se snaží pravidelný taneční rytmus přetavit do neočekávané hudební formy či jej alespoň přenést do netradičních kontextů.

Chladně pragmatický přístup

Jednou z nejagilnějších postav chicagské experimentálně taneční scény je Jamal Moss, vydávající nejčastěji pod značkou Hieroglyphic Being. Moss působí jako hudební producent a DJ již od poloviny devadesátých let. Pohnutou životní situaci – několik let strávil na ulici, poté se živil například jako gigolo – dokázal překonat za pomoci komunity shromážděné okolo houseových klubů. Návaznost na raný zvuk chicagské house music má i personální rozměr. Na začátku jeho dráhy totiž stáli ostřílení houseoví producenti Adonis Smith a ­Steve Poindexter, kteří mu poskytli první bicí automaty, jakož i cenné rady ohledně hudební produkce.

Mossova tvorba ale není pouhou variací na chicagský house. Vyznačuje se kreativním znásilněním primitivistických rytmů a zvukovou nekompromisností – své improvizované jamy ostatně až do nedávné minulosti nahrával na magnetický pás VHS kazet. Lo­fi přístup je v tomto případě cennou protiváhou snahám o co nejčistší zvuk, jež jsou charakteristické pro hudbu vytvářenou na počítači. Moss se kromě toho nebojí do svých minimalistických kompozic přidávat disonantní elementy, které by obvykle v kontextu taneční scény působily spíše rušivě. Na současný analogový fetišismus reaguje chladně pragmatickým přístupem: nebojí se používat ani ten nejjednodušší hudební software, kterého by se leckteří analogoví puristé ani nedotkli. Výsledek je ale vždy daný schopnostmi hudebníka, nikoli kvalitami použité technologie. Dlouhá léta si koneckonců vystačil s jednoduchým bicím automatem a několika klávesovými nástroji.

Nejhorší DJ všech dob

Podobným způsobem Jamal Moss koncipuje i své DJské sety, v nichž nabízí pozoruhodně rozmanitý mix zvukových textur, a spojuje tak žánry, které často nemají mnoho společného. Pěkně to ilustruje například téměř tříhodinový mix s příznačným titulem Worst DJ Ever. Název vychází z reakcí účastníků soukromého večírku v Manchesteru, kteří nebyli zrovna přátelsky naladěni na disociativní směs rocku, acidu a free jazzu. Tento „nepříliš úspěšný“ set, který Moss v roce 2015 vydal na dvou kazetách na labelu Reel Torque, je působivým protipólem uhlazené produkce mnoha mainstreamových DJů. Správný DJ v jeho pojetí má spíše vyprávět silný příběh, než že by musel virtuózně ovládat MIDI kontrolér a počítačem automatizovaný beatmatching. Moss rezignuje na úzkostlivě přesné navazování rovných beatů a místo toho se raději oddává hravosti, jež se z taneční hudby v důsledku bezmyšlenkovitého opakování funkčních schémat snadno vytrácí. Repetitivní rytmy navíc nejsou překážkou ve spolupráci s hudebníky z oblastí, které obvykle s taneční elektronikou nemají mnoho styčných bodů.

Silnou inspirací je pro Mosse free jazz a zejména jazzový experimentátor Sun Ra, který ho oslovil nejen svou hudbou, ale i kreativním uchopením egyptské mytologie. Tento vliv se projevuje třeba i v názvu Hieroglyphic Being. V této souvislosti je pak třeba zmínit také album We Are Not The First (2015), natočené s experimentálním souborem J.I.T.U. Ahn­Sahm­Bul pod taktovkou současného šéfa Sun Ra Arkestra, dvaadevadesátiletého dechaře Marshalla Allena, které dokazuje, že přes občasná hluchá místa může mít divoká fúze free jazzu a syrových tanečních rytmů nečekaný půvab.

Na egyptskou mytologii navazuje i letošní album The Disco’s of Imhotep, zasvěcené egyptskému léčiteli a staviteli, „tomu, který přichází v míru“. Nejde pouze o pečlivě sestavený soubor zvukově podobných tracků, všechny skladby jsou navíc opředeny zvláštní atmosférou spirituální spřízněnosti. Rytmus typicky nakřáplého kopáku tvoří pevný základ pro kolážovité vrstvení nejrůznějších zvukových ploch. Spojení oceá­nických syntezátorových melodií a free­jazzové hravosti s rigidní mřížkou taneční elektroniky kupodivu nepůsobí násilně, ale naopak – všechny složky spolu komunikují.

Binaurální efekt

Silnou stránkou Mossových nahrávek je to, že mohou fungovat jako materiál pro DJe, ale stejně dobře obstojí i mimo klubový kontext. Rozmanitá zvuková paleta každopádně předurčuje The Disco’s of Imhotep spíše pro domácí poslech. Ve srovnání s předchozí tvorbou působí album vyzrálým dojmem – z nezaměnitelně špinavého zvuku, kvůli kterému zpočátku nechtěl jeho hudbu nikdo vydávat, dokázal Moss vybudovat své poznávací znamení.

Kromě obvyklejších produkčních metod je na desce využita i technika binaurálních rytmů, která byla využívána například v „léčivé hudbě“ spojené s hnutím New Age. Binaurální efekty jsou založeny na psychoakustickém jevu, který nejvíce vynikne ve sluchátkách. Do každého ucha se pustí jeden tón, přičemž frekvenční rozdíl mezi tóny by neměl být větší než čtyřicet hertzů. Při soustředěném vnímání by se měl kmitočet mozkových vln synchronizovat s onou rozdílovou frekvencí. Pomocí binaurálních rytmů je možné navodit rozmanité účinky – od hlubokého transu až k excitovaným stavům vědomí. Poslech zvláštních frekvencí může posluchač umocňovat praktikami spojovanými s meditací: dechovými cvičeními a vizualizací. Kontroverzní technika má své zastánce i odpůrce – na některé jedince to zkrátka funguje, na jiné nikoli. Zdá se, že smysluplnější než poslouchání jednoúčelových „meditačních“ nahrávek je zapojení podobných efektů do struktury hudebních skladeb.

Ačkoli rozevláté syntezátorové linky alba The Disco’s of Imhotep vzdáleně připomínají právě hudbu New Age, Jamal Moss podobné motivy znamenitě zbavuje nepříjemné vlezlosti, aniž by se vytratil jejich léčivý potenciál. Jako by zvuková paleta esoterických newageových nahrávek byla z formátu hodinové meditativní seance zkondenzována do pětiminutového tracku. Terapeutická funkce hudby, potažmo umění obecně se v seriózním diskursu často opomíjí; oceňovány bývají především originalita a autenticita. Na posledním albu Hieroglyphic Being se přitom ukazuje, že hudba může léčit i bez autorských kompromisů a ztráty originality.

Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.