Vztah arabské společnosti k Franzi Kafkovi a jeho dílu je dlouhodobě ambivalentní. Důvodem je prý zejména Kafkovo židovství a to, že si jeho odkaz nárokuje Izrael. Alespoň to tvrdí Fadia Azzamová v komentáři pro list aš-Šark al-awsat. Text s názvem Izrael si bere Kafku vyšel v návaznosti na rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu, podle něhož náleží Kafkovy rukopisy izraelské Národní knihovně. Autorka vysvětluje, že se rukopisy do Izraele dostaly skrze Kafkova přítele Maxe Broda, a vyjadřuje názor, že izraelský nárok na Kafku i jeho vykreslování jako příznivce sionismu jsou nesprávné. Podle Azzamové nebyl Kafka praktikujícím židem ani jednoznačným podporovatelem sionismu. Odvolává se přitom na německou knihu arabského autora Atefa Boutruse Kafka. Ein Jüdischer Schriftsteller aus arabischer Sicht (Kafka. Židovský autor z arabského hlediska, 2009). Kniha mimo jiné vysvětluje, proč část kulturních elit v oblasti Západního břehu Jordánu byla Kafkou od čtyřicátých let fascinována, i když někteří arabští autoři ho zavrhovali. Tehdejší autor Tahá Husajn ho například srovnával se středověkým spisovatelem al-Maarím, který podle něj ve svých dílech podobně jako Kafka vyjadřoval protikladné pocity naděje a zoufalství. Sám Boutrus pak poněkud dramaticky tvrdí, že nepochopení Kafkova díla „nás zničí“. Ve své knize se také snažil vyjasnit Kafkův vztah k sionismu. Ten byl podle něj velmi nejednoznačný. Kafka se údajně chystal k odjezdu do Palestiny, nikdy však neodjel. V jednom z dopisů údajně napsal, že „sionismus podporuje, ale dělá se mu z něj zle“. Podle autorky článku tak Kafka vlastně reflektoval samu rozporuplnost sionismu, který byl v Evropě hnutím osvobozeneckým s jednoznačně pozitivním programem, zatímco v Palestině se stal hnutím koloniálním. Na jednu stranu chránil před záhubou evropské židovstvo, na druhou stranu uvrhl do poroby Palestinu a její obyvatele.
V deníku aš-Šark al-awsat vyšel také článek Eli Lakea na téma amerických prezidentských voleb, nazvaný Říká se, že Trump je agentem demokratické strany. Málokde jsou konspirační teorie tak běžnou součástí hlavního mediálního proudu jako v arabském světě. Text však bere teorii o Trumpovi coby agentovi demokratické strany s mírnou nadsázkou. Hned v úvodu připouští, že důvodem podivuhodného chování realitního magnáta nemusí být jen snaha poškodit Republikánskou stranu na objednávku politických protivníků. Může prý jít i o to, že Trump je izolovaný egomaniak, který odmítá rady politických profesionálů. Autor nicméně podotýká, že spojení Trumpa s Demokratickou stranou je mnohem lépe prokazatelné než tvrzení, že prezident Barack Obama založil takzvaný Islámský stát. Existuje přece známá fotografie, na které se Trump a jeho žena Melanie druží spolu s manžely Clintonovými. A nedlouho po tom Trump ohlásil svou prezidentskou kandidaturu. Kromě toho údajně dříve financoval politické kampaně rodiny Clintonových. Všeobecně známý je podle autora i fakt, že Trumpova dcera Ivanka je kamarádkou Chelsea, jediné dcery manželů Clintonových. Ať je ale důvodem Trumpovy katastrofické politiky cokoliv, mnohem více škodí „jeho“ Republikánské straně než demokratům. Kontroverzní výroky Trumpa o Obamovi a Islámském státu totiž pomohly demokratickým politikům vyhnout se mnohem nepříjemnějším otázkám – například zda Obamova administrativa opravdu zaplatila 400 milionů dolarů hotově íránskému režimu výměnou za propuštění rukojmích. Nejednalo se o porušení sankcí? Obamova administrativa však na tyto otázky nemusela odpovídat. Místo aby Trump toto téma patřičně rozehrál, vznášel na Obamovu adresu obvinění tak absurdní, že bylo snadné je odmítnout. Dalším příkladem promarněné Trumpovy šance je nedávná zpráva Kongresu, podle níž úřadující administrativa falšovala armádní zprávu o boji proti Islámskému státu, aby vyznívala optimističtěji. Republikánský uchazeč o prezidentský úřad však ve stejné době hovořil v celkem jasných náznacích, že problém Hillary Clintonové by mohl být vyřešen její fyzickou eliminací. Tím rozehrál mediální štvanici proti své osobě a na zprávu o boji proti ISIL se téměř zapomnělo. Autor uzavírá článek tvrzením, že ať už je pozadí jakékoliv, mnoho lidí se oprávněně ptá, kdo vlastně z Trumpovy kampaně profituje. A mnoho lidí odpovídá, že je to právě Hillary Clintonová.
Více než americkými prezidentskými volbami ovšem žije arabský tisk nedávným pučem v Turecku. Prostor pro konspirační teorie je v tomto případě značný. Například novinář Haní Raslán v egyptském deníku al-Ahrám popisuje teorii tureckého spisovatele Abdulrahmána Dilibaka. Ten tvrdí, že Erdoğanova vládní strana AKP byla založena na základě spolupráce Spojených států, Velké Británie a samozřejmě Izraele. Turecký vůdce prý za podporu při své cestě k moci slíbil zajištění bezpečnosti Izraele a podporu americké politiky na Blízkém východě. Západní mocnosti tak reagovaly na nevyhnutelný nástup politického islámu, přičemž chtěly mít Turecko pod kontrolou relativně umírněného islamisty. Erdoğan podle autora článku závazek vůči svým podporovatelům několikrát prokázal svým oportunismem a falešností. Ačkoli sám nyní v Turecku pronásleduje nepřátelské „paralelní struktury“, v jiných zemích podobné paralelní struktury podporoval – kupříkladu Muslimské bratrstvo v Egyptě. Nedávný vojenský puč, který byl nepochybně zinscenovaný, pomůže právě jedině Erdoğanovi. Paradoxem je, že nyní, po nezdařeném puči, opírá svou údajně demokratickou legitimitu o masové demonstrace příznivců. Když však egyptští obyvatelé vyšli 30. června 2013 spontánně do ulic, aby setřásli jho Muslimského bratrstva, hovořil Erdoğan o vojenském puči proti demokratické vládě.