Tušil jsem, že to bude průšvih. A byl bych tam býval nechodil, seděl bych doma a něco dělal, látal resty, psal dopis, prostě cokoli, hlavně bych neotvíral okno, neotvíral bych ani dveře, ty především, ty bych zamkl, aby nikdo nemohl přijít a říct, tak pojď, vždyť jsme tam všichni, přijeli i z okolních vesnic, ano, ti z okolních vesnic, ti jsou vždycky nejhorší, ti se totiž nemusí vůbec obávat toho, že je uvidí někdo z rodiny, a tak to rozpálí, rozjedou se naplno, především kvůli nim se mi tam nechtělo.
Dovádění lidu. Když jsem se kdysi nastěhoval na venkov, dlouho jsem si myslel, že všechny ty zábavy jsou jen jakousi krátkodobou poruchou, že jde jen o epizodu v příběhu psaném na pozadí mírně kopcovitého kraje, studeného a zbožného, kraje bez supermarketů, chemických fabrik a toxických provozoven. Ti lidé musí být jiní, jinak by snad ani nemohli přežít! První zábavu jsem absolvoval vesele, seznamovali jsme se a tak, na druhou mě vytáhl kamarád z města, který si chtěl užít venkova, zavzpomínat na své vlastní vesnické dospívání; na třetí jsem už nešel. Seděl jsem doma, něco dělal, něco psal, třebas dopisy, a poté jsem odešel ven, vzdálil jsem se od soustavy reproduktorů. Stejně i rok nato, tehdy, pokud si dobře vzpomínám, jsem halucinoval na protějším kopci a pozoroval centrální kosmický zdroj hluku, barevně blikající stage zahalenou do oblaků sladkého kouře. Kolem postávala zvířata, srny vyhnané z pelechů, jezevci a jeleni, a společně se mnou zírala na rej opilců, potácejících se od maringotky s pivem ke stánku s klobásami. Myslel jsem tehdy, že tohle je nejvíc.
Samozřejmě nebylo. Na sklonku prázdninových měsíců se ve vsi, která nemá žádného významného rodáka, která nemá ani oddělenou kanalizaci a která si na obou těchto skutečnostech zakládá, tedy ve vsi prostřední, na záhonech budoucích bohatých sklizní, při domovech dosud nevystavěných, na sklonku léta tedy se na fotbalovém hřišti, jež této vsi patří, objevily stany a nafukovací hrad, oblíbená atrakce všech regionálních politiků a pořadatelů kulturních akcí, ano, gumový hrad s externím ventilátorem neustále tuto stavbu dofukujícím. Plakáty hlásaly, že přijela známá vysočinská show, vysočinské dovádění s vysočinským pivem, moderované věhlasným vysočinským redaktorem ještě věhlasnější vysočinské radiostanice, prvních tři sta steaků zadarmo a Ježek zadarmo, kopec zábavy pro dospělé i děti.
Tentokrát jsem nezavřel okno ani jsem si nenaplánoval psaní dopisu, od začátku mi totiž bylo jasné, že takové radosti se musím zúčastnit, že musím vidět, co uvidí i stovky jiných lidí, do kapsy jsem strčil malé vydání Feldekovy hry Stalin v našem městě, kdybych pak náhodou putoval do sanatoria anebo kamkoli jinam, abych měl co číst, šel jsem tedy s malým vydáním Feldeka a na hřišti se ocitl právě ve chvíli, kdy se vysočinský hlasatel rozhodl pořádně rozdivočit davy. Postavil tři dvojice v soutěži, jež mi měla co nevidět způsobit drobné doživotní trauma, v soutěži imaginárních pohlavních styků a defekace. V jednotlivých disciplínách tohoto lidového klání bylo jednou provždy stvrzeno, že žena je především od toho, aby veřejně nastavila zadnici, a úkolem muže není nic jiného než k této zadnici veřejně přirážet, dále, že žena musí pracovat na poli a muž plody její práce snášet domů do hnízda, tedy abych to zkrátil, že žena je především objektem sexuálním, muž taktéž a že oba tyto objekty musí posloužit zájmu sexuálně frustrovaného publika, poskládaného především z mladých rodičů a dětí, dětí, co byly nedávno vyhnány z ložnic, z míst civilizační reprodukce, dětí už leccos chápajících a nachystaných k radovánkám budoucích let.
Tato primitivní soutěž, vymyšlená jistě na míru zemědělského kraje, kdysi zbožného, kraje bez supermarketů a chemických závodů, trvala dosti dlouhou dobu, to aby se všichni pořádně nasmáli, aby zapomněli na budoucí lopotu v zemědělských družstvech, na úřadech, ve výrobnách anebo za kasami venkovských obchodů. Během jedné hodiny ukázala, že jsme nakonec všichni jenom dílčími součástkami stroje, který se nakrmí masem, nalije pivem a kofolou a který jede, který se roztáčí v čím dál zběsilejších otáčkách a rozpaluje se k cílové rovince, který okázale bortí všechna kulturní omezení bizarními kladivy zábavy – a který rozdrtí i mne. S jistým sebezapřením jsem vydržel do vyhlášení vítězů a pak se odplazil domů, přemýšleje, zda má vůbec cenu, abych ženě tuto pohromu líčil, jestli ji přece jenom nemám radši chránit a pomalu připravovat na velkolepé vyvrcholení práce rozhlasových hlasatelů. Toto finále ostatně už delší dobu cítím ve vzduchu a jeho přípravné fáze jsem byl na konci srpna očitým svědkem. Nakonec jsem si vystačil s úsečným sdělením, že hlasatel byl průměrným obyvatelem průměrného kraje a že se zatím spokojil s primitivními úkony. Oba, já i moje žena, se už nemůžeme dočkat, až primitiva nahradí uvědomělý a angažovaný tvůrce lidové zábavy, člověk částečně vzdělaný a znalý velkých společenských problémů, takový, který od veřejného ponižování žen přejde rovnou k veřejnému ponižování škůdců národa, třebas takových havloidů anebo kritiků lidového tlachu, šířeného nejoblíbenějším zdejším politikem. Nechme to však budoucnosti; na počátku trajektorie všeobecné zábavy bylo pouhé sexuální dovádění. I to se může stát milou vzpomínkou na kterousi neděli, kdy jsem zašel na hřiště s Feldekem v kapse pro případ dlouhodobého pobytu v ozdravovacím zařízení.
Autor je literární kritik a antikvář.