Česká literatura 19. století stojí bokem, nikdo si jí nevšímá. Žádné antikvární zboží není na maloměstě k roztrhání, romány ze světa lesních samot už vůbec ne. Snad že je jejich autoři zatížili příliš silnou vrstvou učitelských výkladů, snad že si v nich soustavně pletli literaturu s přehlídkou velkolepých idejí a bezděčně si jimi cosi neustále kompenzovali. Jak to číst? ptá se mě jeden a bere do ruky soubor podještědských próz Karoliny Světlé. Mám ty žvandy přeskakovat? A proč byste přeskakoval, přece z té knihy nevyrvete to, co je její podstatou! – Stačilo málo, a Světlá se nese ze dveří…
Doma si pak narychlo v třetím svazku Dějin české literatury ověřuji, že kdyby přeskakoval, dopadne například jako Miloš Pohorský, který nad prózami Karoliny Světlé tvrdil, že ji vedla snaha vystihnout rysy českého národního ducha (jen tak mimochodem, jsou jimi obětavost, samostatná myslitelská hloubavost, přísná mravnost a povahová ušlechtilost – kantor kantora přece nepodsekne!). A že byla slabá tam, kde se nechala vláčet sentimentalitou a „nadneseným podáním“.
Čtu proto Vesnický román (1867) a tu vidím, že dobře udělal, fantazie Karoliny Světlé je destruktivní, s její pomocí lze to kantorské národní obrození rozvrátit do posledního detailu. Ukazuje se tu naprosto přesvědčivě, že při spisování velkých společenských románů nutno střídat pozici venkovského učitele s pomatencem, upadat do křeče, hysterie, rozum zastiňovat bludem a tak dále. Světlá blouznila o nových náboženských komunitách, o emancipaci, aby druhým dechem udala vzorem ženu, která peskuje syna způsobem tak strašným, že strašnější si ani představit nelze: „Co by řekl nebožtík otec, kdyby tě viděl, jak se tak vesele pod širým nebem projíždíš!“
Celá tahle dvojí tvář se postupně dosti rozšklebuje. Do světa sedláckého rozmyslu občas vpadne podivín z odlehlé hájovny: Mikus. Mikus to má na rozdíl od rychtáře trochu jinak, v jeho žilách neproudí „krev starých Čechův, pověstných to myslitelův“. Mikus nehloubá „rád večer v hospodě nad sklenicí piva o věcech náboženských“, kdepak, Mikus není žádný kantor – zato ale doma skrývá knihu v chlupatých deskách, tištěnou červenými literami, a čítává v ní pěkně pozpátku. Musím to říci naplno: vedlejší, nikoli ale marginální postava Vesnického románu je venkovským satanistou.
A tenhle satanista musí být nutně druhým učitelem. Jen díky němu se dovíme něco o původní moudrosti, díky němu zjistíme, proč rozemlít chlup do kávy, jen s jeho přičiněním v jinak poklidné podještědské vsi občas vybuchnou city a společný příběh nabírá na síle i přesvědčivosti. Bodrý povídálek z lokálu hrůzou z Mikusových rejdů oněmí, neohrožený rychtář, ono zjevení pravdy, poděšeně střečkuje za stmívání u domu a veřejný duch se rozpomíná na dávné rituály, během nichž ženy s ostříhanými vlasy, hlavami pomazanými kolomazí a polepenými slepičím peřím smutně břinkaly na staré housle před kostelními vraty.
Teprve po Mikusových intervencích můžeme říci, že jsme skutečně doma, v zemi, kde rozum a chorobná úvaha pokaždé splynou v jednu energii. Najednou je jasné, proč Miloš Pohorský zamlčí vrcholný obraz Vesnického románu – ve chvíli vespolného pomatení smyslů se hysterka navlečená do rubáše sápe na kříž, Krista chce zastínit svým tělem a dobří lidé se v tomtéž okamžiku navždy uzavírají před světem. Dokonáno jest, jen ten kříž zůstává, zabodený do břehu u potoka.
Až se zas někdo zeptá, jak to celé číst, odpovím jednoduše. Všelijak, pro jednou zapomeňte na vykladače české literatury a najděte si svého Mikusa.
Karolina Světlá: Povídky a romány z Ještěda. Naše vojsko, Praha 1959, 616 stran.