Budování postpracovního světa

Ústředním tématem vaší práce je přesměrování vývoje a nové využití technologií. Jak si to představujete v praxi a jak byste v tomto duchu představil svůj program?

Přesměrování a nové využití technologií je pro budoucnost opravdu klíčové. Jde o základní strategický pohled na vznikající technologie, a proto se na politické úrovni musíme ptát, jak onoho přesměrování dosáhnout. Jednou z odpovědí je, že se pros­­tě dostaneme do postkapitalismu a následně budeme realizovat potřebné změny. Ale myslím, že tato odpověď je příliš optimistická, když předpokládá, že je takový vývoj bezprostředně možný, a příliš zjednodušující, protože podceňuje, nakolik technologie zasahují do politiky. Dnes nelze jednoduše změnit společenské vztahy, aniž by se změnily také technologické infrastruktury.

Jiný přístup představuje taktika směřující zdola nahoru. Pozorujeme to například v mnohých rysech „open source“ hnutí, ale vidíme také s tím spojená omezení. Především se jedná o okrajové projekty, které základní prvky kapitalismu žádným podstatným způsobem neovlivňují. Nezdá se, že by snaha jednoduše stavět zdola nahoru mohla fungovat. A proto je třeba hledat nějakou styčnou pozici – postupné sbližování institucionálních forem, které zabírají meziúrovně moci. Dobrým příkladem je případ Lucas Plan. V sedmdesátých letech se pracovníci zbrojní společnosti Lucas Aerospace ve Velké Británii pod hrozbou masového propouštění rozhodli zvolit netradiční přístup. Shromáždili informace o technologiích a specializacích dostupných v továrně a pak vytvořili plán na výrobu „společensky užitečného zboží“, jak to nazvali, namísto zbraní, které vyráběli do té doby. Byl to pokus změnit účel celé továrny a byl proveden neuvěřitelně propracovaným způsobem. Plán nakonec selhal kvůli prohloubení hospodářského poklesu a také proto, že vedení snahu zaměstnanců odrazilo, ale i tak je to užitečný experiment, z něhož se lze poučit.

Pro projekt budování postpracovního světa – a tedy pro změnu využití a vývoje technologií – je klíčová automatizace. Ovšem pokud se levice nepostaví této skutečnosti čelem, automatizace bude naopak spojena se zhoršením podmínek pracujících. Aby levice tento důsledek zvrátila a aby změnila to, jak společnost pojímá a organizuje práci, potřebuje přijmout kontrahegemonní přístup. To znamená, že by měla odmítnout stěžejní roli práce v rámci kultury a vybudovat sociální instituce nezbytné pro osvobození od práce. Kontrahegemonní projekt se toto snaží realizovat prostřednictvím občanské společnosti, ale také za pomoci státních politik. Vzhledem k absenci revolučních podmínek ve většině zemí jde o nejpravděpodobnější scénář toho, jak dnes transformovat společnost.

Jakou roli zde hraje kognitivní mapování, tedy způsob strukturace našich znalostí o realitě, například ve vztahu k designu a tvoření nových technologických modelů?

Kognitivní mapování podle mého představuje dvě různé věci. Jednou z nich je kognitivní mapa dnešního světa – mapa, která by umožnila lidem situovat se v klenutém oblouku dějin a pochopit své postavení v kapitalistickém systému. Tradiční narativy, které této funkci sloužily, už vlivem neoliberalismu vymizely. Dnes pociťujeme obrovskou komplikovanost a působení ohromujících sil, které ovládají naše životy. Kognitivní mapa by měla umožnit určité porozumění tomuto chaosu.

Ale je tu ještě jiný typ kognitivní mapy, a sice postkapitalistická ekonomika. Tato představa poukazuje na nutnost jakéhosi decentralizovaného plánování v rámci postkapitalistické ekonomiky. Máme­li se vyhnout odsunutí problému přijetím decentralizovaných trhů, což je hayekovské stanovisko, anebo naopak okouzlením spontánní organizací, což je anarchistický přístup, musíme uznat, že mapa postkapitalistické ekonomiky je zapotřebí. Potřebujeme například najít nějaký způsob, jak zacházet se zdroji tak, aby se minimalizovalo plýtvání. Inspirací může být třeba Cybersyn, experiment uskutečněný v sedmdesátých letech v Chile. Tehdy se k vybudování decentralizované formy plánování používala relativně jednoduchá výpočetní technika. Smyslem experimentu bylo dát pracovníkům možnost vyjádřit se k fungování hospodaření a překlenovat mezery mezi různými odvětvími. Pokus byl zlikvidován vojenským ­převratem, ale dává nám určitou představu o tom, čeho se dalo dosáhnout s technologií už před pětačtyřiceti lety.

Kteří další myslitelé jsou vám blízcí? Ve své poslední knize Vynalézání budoucnosti, kterou jste napsali společně s Alexem Williamsem, jste opustili termín akcelerace. Znamená to, že chcete spíše pracovat na vlastním projektu než v rámci diskursu spojeného s akceleracionismem?

V knize čerpáme z práce rozsáhlé skupiny lidí, kteří se zabývají příbuznými tématy, a velmi doporučujeme si jejich texty přečíst. Jsou to především Kathi Weeksová, zabývající se postprací a feminismem, Jeremy Gilbert, píšící o hegemonii v 21. století, kolektiv Endnotes s ilustrativní analýzou současné konjunktury a Philip Mirowski, který zkoumá vzestup a pokračující existenci neoliberalismu. Rodrigo Nunes nám ukázal, jak přemýšlet o hybridních formách organizace a jak implementovat určitou strategii. Výzkum Eden Mediny o zmíněném experimentu Cybersyn je fascinující jak díky své empirické detailnosti, tak díky teoretickému vhledu. Připravovaná kniha Benjamina Brattona o datové struktuře má zásadní význam pro pochopení vzájemného působení technologie a geopolitiky. A co se týče oblasti ekonomie, Mary Morganová přišla s důležitým textem o tom, jak můžeme porozumět kognitivnímu mapování v ekonomii, zatímco Anwar Shaikh poskytuje rámec pro pochopení kapitalismu mimo tradiční rozměry neoklasické ekonomie. Ze všech těchto prací čerpáme a považujeme je za velmi užitečné pro náš projekt. Nicméně žádný z těchto autorů se nepovažuje za akceleracionistu – což jen poukazuje na zbytečnost toho termínu. Hledat „akceleracionistické“ myslitele je příliš reduktivní způsob, jak k tématu přistupovat.

Jak jste tedy přehodnotili svou filosofii od publikování Akceleracionistického manifestu?

Když jsme s Alexem Williamsem psali manifest, měli jsme o akceleracionismu velmi konkrétní představu. Od té doby termín začal žít svým vlastním životem – a v tomto procesu podle mě ztratil veškerý význam. Možná ještě hůř, stal se jakýmsi typem identity a naváděl lidi k tomu přemýšlet o „akceleracio­nismu“ jako o nějaké definitivní sadě politických přesvědčení. Lidé pokládali nesmyslné otázky jako: „Jaké je akceleracionistické umění?“ Nebo: „Jaký je akceleracionistický náhled na nedávné události?“ Takové otázky předpokládají určitou stabilní perspektivu, která může být jen tak aplikována na různá témata, aniž by se byť minimálně přihlédlo ke kontextu nebo obsahu. Což v žádném případě není to, co můj a Alexův projekt představuje. Vzhledem k těmto problémům a vzhledem k množství významů, které se na „akceleracionismus“ nabalily, jsme se proto rozhodli ho vypustit. Stal se překážkou pro skutečnou práci na vytváření politického projektu soustředěného kolem témat ­postkapitalismu a postpráce. A reakce na upuštění od termínu byla povzbuzující – ubylo zbytečných debat o tom, co akceleracionismus znamená, a nahradily je mnohem zajímavější diskuse o povaze kapitalismu a o tom, jak v současnosti budovat politickou moc. Otázky, které se objevily nad knihou, byly znatelně přínosnější než otázky, které vznikly na základě manifestu.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.