K určujícím postavám myšlení akceleracionismu patří také neoreakční filosof Nick Land. Ačkoli je jeho teoretické dílo kontroverzní a vzpírá se jednoduchým interpretacím, jeho vliv na akceleracionistické hnutí nelze pominout.
Nick Land je celkem právem pokládán za představitele pravicového křídla akceleracionistického hnutí. Jeho „temné osvícenství“ je výsměchem víře ve vývoj lidstva prostřednictvím racionality, rovnostářské ideologie a systému kontroly. Konec dějin, v němž by se setřely všechny rozdíly, by byl termodynamickou tepelnou smrtí. Demokracie a sociální solidarita se z hlediska tohoto hnutí jeví jako patologický parazitní systém vyznačující se „zombie lifestylem“. Demokracie je podle Landa fundamentálně neproduktivní a nelze ji spojit se svobodou. Inspirátor hnutí známého jako Dark Enlightenment je bytostně výlučný a elitářský: to, co ho zajímá, je nová neuroelita, geneticky vyšlechtěný člověkstroj, který bude (a z hlediska přítomnosti logicky musí být) děsivě nelidský. Kapitalismus je pro Landa systémem, jenž integrálně zahrnuje růst a změnu a absorbuje jakoukoli sociální dynamiku, neboť jeho jediným cílem je vlastní nevázaný růst. Jakákoli forma postkapitalismu na druhé straně chce tento motor neustálé změny zastavit, a vede tedy ke sterilitě.
Žízeň po anihilaci
Filosofie tohoto enfant terrible evropské tradice je střídavě popisována jako transcendentální materialismus, schizofrenní metafyzika, psychotická kosmogonie, sociopatická hereze či deviantní a tanatropický machinismus. Za jeho předchůdce jsou pokládáni Kant, Nietzsche, Bataille, Gödel, Deleuze s Guattarim, ale také Artaud či Lovecraft. Mezi výrazné vlivy formující Landovo myšlení ovšem patří také magie a okultismus a v jistém smyslu je pokračovatelem postav, jako byl hrabě Cagliostro, Aleister Crowley nebo třeba Timothy Leary a Terence McKenna – tedy okouzlujících dobrodruhů a svůdníků pohybujících se vždy na hraně šílenství, o dobrém vkusu a vychování nemluvě. Mezi ty, které Land inspiroval, pak můžeme počítat filosofy Raye Brassiera nebo Robina Mckaye, umělce Jakea Chapmana, hudebníka Kode9, spisovatele Rezu Negarestaniho, filosofku Lucianu Parisi a mnoho dalších.
V době svého působení na univerzitě ve Warwicku, kde v devadesátých letech přednášel filosofii, založil Land skupinu Cybernetic Culture Research Unit (CCRU), která byla koncipována jako úderná jednotka v boji proti „lidskému bezpečnostnímu systému“. Její hlavní zbraní mělo být využití anorganické distribuce čísla a iracionálního nomadického počtu. Předpokladem byla numerická (ale nematematická, protože matematika je systém a každá organizace je útlak) povaha nevědomí, za jejíž emblematický projev byla považována elektronická hudba. Postupně se cíl skupiny ustálil na podpoře akcelerace planetárního počítačového experimentu.
Landova první kniha The Thirst for Annihilation (Žízeň po anihilaci, 1992) je jakýmsi dialogem s Batailleovou Vnitřní zkušeností (1943, česky 2004). Bataille byl autorem konceptu transgrese, tedy neustálého překračování hranic zkušenosti, a Land s ním sdílí pojetí poznání jako prohlubování nevědění. Následoval soubor Fanged Noumena (Ozubená Noumena, 2011). Texty této knihy jsou řazeny chronologicky a dohromady tvoří jakýsi příběh Landova myšlení, které kulminuje ve formě aforismů či spíše výkřiků, jež jsou hojně propleteny čísly a písmeny používanými jako šifry a kódy nesoucími neznámý význam.
Landovo veřejné působení vyvrcholilo v roce 1996 konferencí Virtual Futures. Na ní, jak píše jeho tehdejší žák Robin McKay, vystoupil Land pod jménem DogHead SurGeri: za zvuků drum’n’bassu ležel za pódiem na zemi (deleuzovské stávání se hadem) a skřehotal záhadné invokace prokládané fragmenty Artaudových básní z blázince. Následovalo vystřízlivění, Landův odchod z akademie a kariéra lifestylového komentátora žijícího v Číně. V posledních letech se jeho aktivita omezuje na retweetování oblíbených účtů a poznámky ke světové politické situaci.
Vnějšek myšlení
Filosof Michel Foucault vzdal hold svým hrdinům, především spisovateli Maurice Blanchotovi, ve svém klíčovém textu Myšlení vnějšku (1966, česky 2003). Toto myšlení je pohybem v živlu řeči, která uniká jakémukoli diskursu a hrám reprezentace, aby odhalila nezměrný zářivý prostor, v němž se člověk nechává řečí unést jako nějakým abstraktním oceánem. Dobrá literatura je právě takovým dopravním prostředkem do prostoru, v němž není nic pevného, usazeného a ztuhlého, kde není nic známého a popsatelného a kde pohled sleduje krystalizace proměnlivých konstelací, které ještě nejsou objekty ani slovy, ale všechny věci a slova se z nich rodí. Land v textu Making It with Death: Remarks on Thanatos and Desiring Production (Dělat to se smrtí. Poznámky k Thanatovi a stroji touhy) popisuje vnějšek myšlení jako Deleuzovo a Guattariho „tělo bez orgánů“. Také zde se vychází z literatury, konkrétně z Artaudova díla, sloužícího jako vodítko na cestě do prostoru, kde se zakládá řeč či jakékoliv jiné artikulované poznání. Schizofrenní Artaud byl inspirací pro koncept schizoanalýzy, tedy opravy a rozšíření psychoanalýzy, která podle Deleuze a Guattariho nepochopila povahu nevědomí, když vše převáděla na neurotické rodinné mikrokonstelace.
Koncept těla bez orgánů, které Land popisuje jako substanci či rovinu tvořenou stupni intenzity, poskytuje potřebnou filosofickou přesnost pro popis toho, co zakládá veškerou sdělitelnou zkušenost. Jde o obdobu Deleuzova „virtuálna“, které ovšem není virtuální ve smyslu simulace něčeho skutečného. To, co Deleuze a Landa zajímá, není virtuální realita, ale realita virtuálního. Virtuální zakládá aktuální, tedy jevovou, vnímatelnou úroveň a je nejen skutečné, ale jako transcendentální rovina i bohatší a širší než vnímatelná realita, která je jen výsekem z širšího celku. Je nevyčerpatelným polem potencionalit, neosobním nevědomým polem, vědomím bez já. Tělo bez orgánů postrádá formy organizace, jeho rovinu tvoří stroje touhy, které jako nějaké abstraktní buněčné automaty formují plošinu, jejíž hranice nelze dohlédnout. Když Deleuze mluví o molekulární povaze nevědomí, má tím na mysli neredukovatelnou mnohost, v níž lze detekovat teritoriality a linie artikulace či úniku, a to jako čisté intenzity, hustoty či míry konvergence, pro něž si člověk musí vytvořit zvláštní smysl.
Tato rovina je v jistém smyslu věčná, ale nikdy není vnímána stejně, protože je nekonečně proměnlivá a nevyčerpatelná interpretací. Tam, kde Deleuze detekoval linie úniku a ohniska intenzit, spatřil Land kybernetické obvody a stroje programující lidské vědomí, podobně jak to o několik let později ztvárnil snímek Matrix (1999). Tělo a nevědomí jsou pro Landa bytostně lidské a zároveň z podstaty nelidské – čemuž lze rozumět tak, že jako lidé máme k této oblasti přístup, protože naše těla a matérie, z níž jsou stvořena, jsou výsledkem milionů let evoluce a jsou tvořena mnoha úrovněmi a vrstvami, konstelacemi, výsledky symbióz a prastarých bojů a smluv. A zároveň je to oblast nelidská, protože překračuje jakékoli dočasné interpretace bytosti zvané člověk. Lidské je totiž jen to, co bylo popsáno, kodifikováno a dočasně uznáno a připsáno bytosti, jejíž matérií je prach hvězd.
Darth Vader
Vlastně je to klasický příběh: mladý, nadějný a nadprůměrně inteligentní Anakin Skywalker získává své ostruhy tam, kde ostatní jen opatrně našlapují a naslouchají starým mistrům. Také Land se vrhá do neznáma s nakažlivou energií dobyvatele nových světů a s neochvějným záměrem praktikovat ontologii jako dobrodružství ducha. Avšak končí zachycený v tenatech vůle: vidíme ho jako neoreakčního Darth Vadera filosofie rozvíjet teorii kosmického traumatu šířícího se všemi úrovněmi bytí, zůstal obklopen nemrtvými bohy našeptávajícími vize temné budoucnosti. Postupoval příliš rychle, až zběsile, ale jak jinak, reflexe je vždycky sekundární, příliš pomalá. A tohle je závod o budoucnost, proto je rychlost klíčová. Vedlejším efektem je generace teenagerů ztracená v schizotechnických kultech smrti, ale není čas ohlížet se zpátky. Heslo je experiment. Polem je „vnějšek“, temná oblast bez cest a bez dějin zakládající veškeré dění na povrchu. Metodou je opojení, překročení hranic omezeného, jasného a zřetelného. Kam lidská paměť sahá, vždy tu byli psychonauti přinášející svědectví o tom, kam se ubírá budoucnost, respektive že lineární čas je iluzí, protože vrstvy jsou propustné. Vždy je potřeba znovu propojit propastně archaické i nepředstavitelně nové. Zapomeňte na budoucnost, říká Land, je to celé tady, ale „ne zcela rovnoměrně distribuováno“.
Magie a technologie jsou opravdu na určité úrovni nerozpoznatelné. Lidé se vždy dokázali napojit na sílu, která je přesahuje: na přírodu, bohy nebo na stroj. Budoucí člověk – pakliže někdy vznikne – bude vděčit za svou existenci rebelii člověka vůči vlastnímu bytí, píše Hannah Arendtová. Přijdou noví chodci po hvězdách. A vždycky znovu uslyší: „I’m your father, Luke.“
Autorka je filosofka.