Každý den roku 2014 zaznamenal básník Petr Hruška jednou větou. Mnohé z těchto vět precizním stylem zpřítomňují nečekané situace, jiné jsou zatíženy kýčem „vyšších pravd“. Vyvstává tak otázka, zda se autor nepoddává „vnějšímu zadání“, proti němuž se vždy stavěl.
Jednotlivé svazky edice deníků Jedna věta, vydávané v Revolver Revui od roku 2010, se staly pravidelnou událostí zdejšího literárního života, podobně jako antologie nejlepších básní. Není se čemu divit, tato velkoformátová řada už přinesla nejeden výborný text. Text koncepční, s jasným zadáním: každý den v jedné větě něco podstatného říct. V roce 2015 jsme mohli číst Jednu větu Petra Hrušky a Pavla Zajíčka. Podívejme se blíže na text prvého z nich. Jeho vydání předcházelo mediální drama: Hruška zapomněl ve vlaku rukopis, zpráva o ztrátě ožila na sociálních sítích a básník posléze pronikl do rozhlasu i do televize. Záhy, jak se dalo tak trochu předpokládat, se ozvaly hlasy, které Hrušku či nakladatele obviňovaly z marketingové machinace. Aťsi, bylali jaká, Hruška si zjednal odklad a svůj deník napsal znovu. Prožitek ztráty se promítl hned do jeho prvních záznamů a kniha se jím vlastně otevírá. Příhoda zároveň naznačuje, že v Hruškově podání bude Jedna věta materiálem aktuálním, materiálem denní spotřeby.
Na hranu jazykové úspornosti
Koncept Jedné věty předurčuje jistý typ psaní. Je jasné, že zápisky nebudou koncentrovány kolem jediného pevného bodu, naopak, jejich specifický čtenářský účinek je vyvoláván postupným sestavováním obrazu původně roztříštěného – roztříštěného nikoli namátkou, ale silou samotného života. V Jedné větě musí být zachyceno leccos v intimním tónu a stejně tak i skutečnost veřejná, předem známá a odkrytá. Hruška je v takovém podání jistý, svými zápisky vyznačuje široké rozpětí, a přitom zachovává jejich společný základ. Ten je dán značným úsilím o koncentrovaný záznam. Zároveň se ale nebojí vybočit, odvrátit pohled a koncentraci narušit. To pak střílí od boku, například 21. ledna si zapisuje, že „ve Vítkovicích z tramvaje chlap mával na lidi novou sekerou“. V první půli září pak načrtává tuto scénu: „Musíš taky jíst, říká chlap v bufetu a nese k ženské talířek, malý talířek se ztrácí ve velkých rukou, aspik se chvěje jako živý.“
Ať už je to nová sekera anebo chvějící se aspik, jde tu především o určitý způsob vyjímání věcí z jejich běžného užití nebo o nasvěcování lidí v situacích, kdy se zdánlivě vůbec nic zajímavého neděje. Hruškova deníková kniha je knihou nečekaných konstelací, vyjevených na nádraží, v hospodě anebo jednoduše někde venku. Esenciálně je Hruška zachytává tam, kde se na pozadí scenerie mluví nebo náhodně píše. V lednu se odehraje tato situace: „V hustém šeru u ohrady z tichého hovoru dvou velmi starých žen najednou vyšlehlo slovo šestinedělí.“ Pokud bychom chtěli jít na hranu jazykové úspornosti a přitom se ještě držet onoho nečekaného záblesku skutečnosti, pak stojí za citaci i zápis z března: „Kamsi za Ostravu vyváží náklaďák plnou korbu ocelových písmen.“
Zraňující kýč
Zpřítomnit nečekanou scénu Hruška svede skvěle – jeho záznamy reality jsou vskutku precizně vyčištěny. Určité překážky ve čtení se ovšem objevují tam, kde si momentka vyžaduje protiváhu, kde musí být záblesk zachycen v kontextu obecně platné skutečnosti, kde se autor staví do role učitele. Nezapomínejme, že právě Hruška se nás dlouhou dobu snaží přesvědčit o hodnotách, o něž se opírá poezie – prý musí být jiná, musí se vzpírat vnějšímu zadání; neli, pak selhává. Takovému tvrzení prostě nerozumím, a to ani po přečtení Hruškova deníku, třebaže se i tu objevuje v různých variacích. Jsem totiž přesvědčen, že ono vnější zadání stojí i za tímto „vyčištěným“ psaním – a bere na sebe podobu vyšších pravd: „Jedna ze smrtí básníka: příliš ví, že píše básně.“ „Realita se nemusí poznat v básni, ale báseň se musí poznat v realitě.“ „Každá naděje je lichva, stěží pak člověk najde volný den ve splátkovém kalendáři…“ Anebo: „Zoufalství a spokojenost ohrožují stejně.“
Hruškova kniha svým způsobem dokládá, že určitý tvůrčí naturel, který se zrcadlí i v jedné z linií současné české poezie, se prostě musí se svou typickou umanutostí neustále zraňovat o kýč. Zároveň si ale nemyslím, že by mu všechny ty poznatky železných zákonitostí musely být vlastní – naopak, byly mu přibaleny jako nedílná součást žánru. V básních, které touží po jisté výšce, je lehce přehlédneme, v konceptuálním deníku nikoli. Proto čtu Jednu větu znovu a soustředím se na kyvadlový pohyb mezi okamžikem těžko vyrubaným z dění světa a jakousi vyšší, zajištěnou skutečností. Není to náhodou tak, že právě těkání mezi těmito dvěma póly někoho uklidňuje? Neříká se tu: teď, zrovna teď máte co dělat se skutečnou poezií, a nikoli jen s angažovaným humbukem pro nic a k ničemu?
Nebráním se dojmu, že texty Jedné věty Petra Hrušky jsou zatíženy kýčem. Není ho tu mnoho a mohlo by se snad říct, že právě jeho omezené množství slouží uvědomění té podstatnější a mohutnější části textu. Přesto je dobré o něm vědět, plně jej vnímat a nezapomínat na něj tam, kde se autor až příliš sebejistě pasuje do role toho, kdo nám zase jednou naplno řekl, kdy vzniká poezie, a kde se naopak vytrácí.
Autor je literární kritik a antikvář.
Petr Hruška: Jedna věta. Samostatně neprodejná příloha Revolver Revue č. 98. Praha 2015, 44 stran.