Četba z nepochopitelných časů

„‚Já jsem, pane Arnaldo, něco podobného jako prostor, kam se vejdou všechny možné věci, a nevyskytuje se žádná, která by nebyla na svém místě, takže ve mně se shromáždily i všechny věci neblahé; ale protože jsem nalezl sestru Auristelu, považuji je za šťastné, protože neštěstí, které končí, aniž skoncuje se životem, není neštěstím.‘ K tomu řekla Transila: ‚Já za sebe tvrdím, Periandro, že nerozumím vašemu výroku; pouze rozumím tomu, že bude vskutku závažný, jestliže nesplníte přání nás všech poznat příběhy vašeho života.‘“ Tak promluvil ve 12. kapitole II. knihy Persilese a Sigismundy (Los trabajos de Persiles y Sigismunda, 1616) Miguela de Cervantese titulní hrdina románu (ukrytý pod pseudonymem) a takto mu bylo odpovězeno. Jeho posluchači mu evidentně nerozumějí – a přesto chtějí, aby pokračoval ve vyprávění. Periandro­Persiles se nenechává prosit a ochotně vypouští z úst další slova. Což ostatně činí na stovkách stran románu skoro všichni a pořád.

O kráse mužů

Cervantes prezentuje Persilese a Sigismundu jako závažné vyprávění o lásce a náboženské konverzi. Ještě rok před smrtí přitom pracoval na satirických novelách a vtip­­­koval na úkor církve i státu. „Severský příběh“ dvou milenců proto může působit jako projev lítosti nad papírem promarněným na předchozí díla. Anebo jako velmi zvláštní vtip. Spíše než barbarské seveřany totiž hlavní hrdinové připomínají milence z antických novel, které osud štve okolo celého Středomoří, než je nakonec opět spojí. Tento žánr je silně synkretický: v zájmu oddálení konce a prodloužení čtenářské rozkoše lze do něj vložit vše. A každý může tato díla vnímat, jak chce – jako romány o duchovním růstu zasvěcenců, anebo jako četbu pro služky.

Na začátku Persilese a Sigismundy sledujeme prince Periandra, blonďáčka s andělskou tváří, jak kráčí mezi mohutnými barbary, vydávajícími zvířecké skřeky. Jsme na severu, daleko od slunce. Co se mu asi přihodí? Užuž ho chtějí barbaři protnout šípem, porušit panenství jeho zářivé kůže – ale nesvedou to. Krása sama slouží Periandrovi jako nejlepší ochrana a lučištník nakonec sklání svou zbraň, aniž by vystřelil. Periandro je zamilován do Auristely (Sigismundy), zaslíbené jeho bratrovi. Hrdinovo řecky znějící jméno bychom snad mohli chápat tak, že vypovídá „o muži“, peri andrón. Máme před sebou postavu zamýšlenou jako komentář k mužství. A hle, jakmile tento člověk předstoupí před čtenáře, obléká se do ženských šatů, aby zmátl Auristeliny věznitele.

Milenecký pár nakonec prchá od islandského pobřeží směrem k Římu, na „práh svatého Petra“, kde jej čeká svatba. Po putování v severních mořích a po pobytu na ostrově osvíceného krále Policarpa přecházíme na „poledne Evropy“, do Lisabonu. Hrdinové odtud postupují vyprahlým Španělskem na východ. A nejdou sami. Do krásné Auristely se totiž neustále někdo zamilovává. Titulní postavy románu touží po sobě navzájem a samy se stávají objekty touhy jiných. Kdo je vidí, ten po nich zatouží – anebo zavzpomíná na svá vlastní tragická toužení a pustí se do vyprávění.

Pravda ve svůdném prádle

Hispanisté obvykle upozorňují na to, že příhody mileneckého páru na cestě po Evropě jsou úzce spojeny s nejrůznějšími znaky a značením. Auristela se vystavuje zrakům, každou chvíli pro někoho něco znamená, je portrétována, stává se herečkou na divadle a svou krásou oslovuje muže a zahanbuje ženy: „V jiném hostinci narazili na tři francouzské, tak překrásné dámy, že nebýt Auristela na světě, mohly by soutěžit o palmu vítězství,“ praví se čtenářům o zaplivané putyce kdesi u Perpignanu, kam hrdinové dorazili po náročném přechodu přes hranice. S Auristelou mezi obyčejné smrtelníky sestupuje míra krásy světa a nutí je reagovat, každého podle jeho nátury. Tak se Cervantesův poslední román z jistého úhlu pohledu stává sumou toužení – vzorníkem všech možných typů touhy, od těch veskrze lidských, zaměřených na pozemská jsoucna, po božské vztahy v rámci Svaté Trojice. Podle literárního historika Albana Forcioneho zde čtenář může dokonce najít velkolepou alegorii o cestě člověka k Bohu – a tedy jde o dílo příbuzné Komenského Labyrintu světa (1631) či Poutníkově cestě (1678, česky 1864) anglického protestantského nonkonformisty Johna Bunyana.

Každá voda ale nakonec steče dolů a Sigismunda se dostane Persilesovi za ženu – abychom parafrázovali známý český večerníček. Umírající islandský král v posledních odstavcích románu sestoupí do Říma, dává milencům požehnání a věnuje jim svou severskou říši jako dědictví. Banální vyjádření z večerníčku se vnucuje i proto, že Cervantes při budování příměrů často sahá do oblasti fyziky a lásce jeho hrdinů vládnou pevné přírodní a nebeské zákony, závazné stejně jako gravitace. Jejich putování po světě sice řídila Fortuna, pod jejím jménem se však nakonec neskrývá „nic jiného než pevné ustanovení nebes“.

V jedné kapitole Periandro vypráví o podivuhodném závodu veslic reprezentujících Amora, Prospěch, Píli a Štěstěnu, která po hromadné srážce tří prvně jmenovaných lodí vítězí. „Nakonec dobrá Štěstěna dospěla k cíli, zato já bych nedospěl, kdybych pokračoval ve vyprávění svých četných a podivných příběhů,“ říká Periandro ve chvíli, kdy jeho nemocný posluchač Antonio upadá do bezvědomí. Čas vyprávění a čas těla se pohybují v podobných cyklech, konce příběhů často přinášejí smrt. Všichni chtějí někam dospět – ke spáse, anebo alespoň k tělu některého z překrásných hrdinů. Cesty se však proplétají, lidská tělesa do sebe narážejí a třou se o sebe, brzdí se a odrážejí navzájem jako kulečníkové koule.

Papírový náhrobek

Překladatel Josef Forbelský v ­předmluvě praví, že by knize namísto „Severského vyprávění“ slušel spíše podtitul „Evropský román“. Trasa putování vede do nitra Evropy přes její okraje, mezi které dnes patří i Španělsko. V dané době si však tento okraj právem nárokoval pozici středu. Cervantes psal uprostřed říše, která si ještě nějaký čas mohla namlouvat, že je dokonale světová. Oživovaly ji zlaťáky, které se – podle satirické veršovánky Cervantesova mladšího současníka Franciska de Quevedo – „rodí jako šlechtici v Indiích, kde je každý rád navštíví, odcházejí umřít do Španělska a jsou pohřbeny v Janově“. Západní Indie neboli Amerika proměňuje nuzáky v uznávané boháče, rybářské vísky v bohaté přístavy, ale nově orientuje také pohled Evropanů na sebe samotné. Jako svébytnou reakci na „zkušenost existence Nového světa“ lze (například vedle esejů Michela de Montaigne) vnímat i Cervantesův poslední román. Hrdinové putují z ostrova na ostrov, prchají před barbary nebo zabředají do vytříbených pastí civilizovaných lidí, jako by se pohybovali po nějakém jiném, dobrodružném kontinentu, jehož barbarské končiny (ostrov krále Policarpa) poskytují prostor pro nejrůznější utopie, zatímco jižní pevniny po těchto utopiích nepřestávají toužit. Život – zejména ten citový – už v nich totiž není k žití.

Ve své době se toto dílo těšilo podobné popularitě jako Don Quijote (1605). Jen během 17. století vyšlo ve Španělsku desetkrát a bylo přeloženo do francouzštiny, italštiny a angličtiny. Dnes už však není snadné odhalit, z čeho popularita knihy ve skutečnosti pramenila. Cervantesův papírový náhrobek se nečte příliš lehce – oproti Donu Quijotovi nabízí moderním očím mnohem méně lákadel. Naneštěstí mu nepomáhá ani Forbelského překlad, který působí, jako by vůbec neprošel redakcí. To je samozřejmě škoda. Z nouze ale můžeme udělat ctnost a říct si, že se díky tomu náš čtenářský zážitek blíží impresi barokního čtenáře louskajícího narychlo vysázenou pirátskou kopii nejnovějšího bestselleru dejme tomu v zákopech u nizozemské Bredy za třicetileté války. Lze si představit, že tento příběh o putování dobře prostupnou a klidnou Evropou působil i na něj jako četba z nepochopitelných časů.

Autor je komparatista.