Nepřítomnost tématu stárnutí a umírání ve veřejné debatě ostře kontrastuje s demografickými změnami. Ty by nás měly přesvědčit, že toto až příliš lidské téma nelze jednoduše vytěsnit, protože bude stále palčivější. Jaké nejčastější předsudky, které mnohdy vedou až k diskriminaci, si se stářím spojujeme?
Asi před rokem jsem se v internetové fotobance snažila najít ilustrační fotku, na které by byla realisticky zobrazená dnešní padesátnice až šedesátnice. Probírala jsem se desítkami fotek, měnila klíčová slova na čím dál obecnější, výsledek stále v nedohlednu. Nechtěla jsem osmdesátiletou babičku se šátkem na hlavě, ale ani vybotoxovanou a photoshopem vylepšenou hvězdu, z níž sice čiší krása a elán, ale nikoli autenticita. Příhoda s fotobankou mě vlastně jen utvrdila v tom, jak nešikovně naše společnost zachází se stářím a stárnutím.
Ne sexismu! Ne rasismu! Ne ageismu?
Ageismus v Česku do určité míry zůstává ve stínu bojů proti stále aktuálním výzvám sexismu a rasismu. Vzhledem ke konzervativnímu a nacionalistickému obratu, kterého jsme svědky v současné – nejen středoevropské – politice, se nedá očekávat, že by se situace v tomto ohledu nějak radikálně lepšila, ba spíš naopak.
Zatímco boj za práva žen nebo lidí různých etnik je v euroamerickém prostoru již několik desetiletí dosti výrazně a v mnoha ohledech i celkem úspěšně přítomen, nic jako boj za práva starších osob neexistuje. Můžeme namítnout, že z pochopitelných důvodů – dlouhověkost je poměrně nový fenomén, do značné míry spojený s pokroky v medicíně. Stárnutí populace pak do značné míry souvisí také s poklesem porodnosti.
Dalším vysvětlením je, že neoliberální kapitalismus není pro stárnutí příliš přívětivým prostředím. Je to rychlost, rychlá spotřeba a tlak na okamžitý výkon, jež zejména u lidí ve vyšším věku, kteří ztrácejí své místo ve společnosti i schopnost se v ní orientovat, mohou vést k radikálnímu poklesu sebevědomí i smyslu života. Za takových podmínek je jistě komplikovanější se nahlas prát o svá práva a efektivně mobilizovat podporu.
Samotná společnost má pak ke stáří více než ambivalentní vztah, možná i vzhledem k tomu, nakolik se proces stárnutí vymyká logice rychlosti a výkonu. V českém prostředí převažuje vnímání stárnutí jako hrozby nebo obecně fenoménu, kterému je třeba se bránit, jak vyplývá například ze dvou výzkumů mediálního obrazu stárnutí a stáří, který v českém prostředí provedl v roce 2005 tým Lindy Sokačové a v roce 2015 Kateřina Kňapová. I když uvedené výzkumy od sebe dělí deset let, jejich závěry se příliš neliší – dominantní zabarvení toho, jak se o tématu stárnutí píše, je negativní. Navíc se navzdory důležitosti nejedná o téma, které by plnilo první stránky novin, najdeme jej spíše v lifestylových rubrikách, často v souvislosti s radami, co dělat, aby člověk stárnutí oddálil nebo zmírnil.
Specifický typ diskursu se pak vztahuje k reprezentaci lidí, které můžeme označit jako seniory či seniorky. I zde převažuje určitý stereotypní a generalizující pohled. Nesouvisí ovšem ani tak s faktickým věkem (koneckonců padesátníka Brada Pitta nebo George Clooneyho asi těžko uvidíme označené jako seniory), jako spíše s rolí, která je starším lidem, zejména v předdůchodové nebo důchodové fázi života přisuzována. Jedná se o pasivní, pomalou a poměrně rigidní pozici, která je z principu neschopná se přizpůsobit fungování současného rychlého světa. Není náhoda, že mezi ilustračními fotkami k tématu stárnutí často najdeme šedivé babičky a dědečky krmící holuby nebo sedící na lavičce někde v parku.
Na práci moc staří
Dobrým příkladem takového typu diskursu je věková diskriminace a ageismus na současném českém trhu práce. Podle dat Úřadu práce je přibližně třetina nezaměstnaných nad padesát let. Jejich pozice je komplikovaná celou řadou faktorů, z nichž jeden z nejpodstatnějších je ten, že volná místa jsou špatně placená, často fyzicky náročná nebo s problematickým rozložením pracovní doby (například práce na směny). Ageismus a předsudky se ale na situaci těchto lidí podepisují významnou měrou. I když existuje jasný trend postupného prodlužování odchodu věku do důchodu, stále panuje představa, že člověk po padesátce nebo pětapadesátce už se do něj pomalu chystá. Česká situace je unikátní i tím, že věk, který je v zákonech definovaný jako důchodový, znamená pro drtivou většinu lidí také dobu, kdy do důchodu fakticky odcházejí, s drobnými výjimkami u těch, kteří se věnují intelektuální práci. Představu o sklonku takzvaného produktivního života doplňují samozřejmě i stereotypy, které věrně odrážejí dominující představy o stárnutí jako pasivitě, rigiditě a pomalosti. Neumějí cizí jazyky, neumějí pracovat s počítačem, nechtějí měnit své zažité zvyky a pořádky – to jsou jen některé ze stereotypů, jež jsou následně transformovány v nedůvěru i otevřenou diskriminaci lidí kolem padesátky, kteří se snaží nalézt práci.
Můžeme samozřejmě namítnout, že není žádoucí ageismus zplošťovat pouze na možnosti prodávat svoji práci na trhu, zejména pokud paralelně vedeme debatu o postavení práce ve společnosti 21. století. Faktem nicméně zůstává, že je to právě tato sféra, kde se dominantní diskurs o stárnutí a stáří ukazuje velmi jasně a má nadto velmi konkrétní dopad na ekonomickou situaci lidí v předdůchodovém věku.
Další, neméně podstatný aspekt stárnutí populace zahrnuje zdravotní omezení, postupnou ztrátu autonomie a s tím související potřebu péče a také závěrečnou fázi života – umírání. Není náhoda, že drtivá většina lidí v České republice umírá v nemocnicích, a ne doma. To je přece příklad vytěsnění par excellence. Stejně jako praxe přemisťovat nemohoucí stárnoucí lidi do často izolovaných domovů důchodců nebo stále ještě fungujících léčeben dlouhodobě nemocných. I když existuje viditelná snaha příslušných institucí, zejména ministerstva práce a sociálních věcí, více podporovat deinstitucionalizaci péče o nemohoucí a neformální péči v rodině či blízkém okolí, stále si můžeme nechat zdát o tom, že bude v české společnosti existovat inkluzivnější prostředí, které by zapojilo do běžného života místa, v nichž starší lidé žijí, a to i pokud mají nějaký zdravotní handicap.
Demografické stárnutí
V roce 2050 bude asi třetina obyvatelstva v České republice starší 65 let a lidí nad 85 let zde bude žít více než půl milionu. To s sebou nenese jen nároky z hlediska všech systémů veřejných a sociálních politik, ale také určitý předpoklad, že ageismus nebude z praktického hlediska možný. Už nyní je zřejmé, že stárnutí populace spolu s úbytkem mladších generací bude znamenat nutnost zásadních změn v oblasti veřejných politik, ale také uvažování o různých dimenzích lidského života.
Dnes se i v České republice velmi intenzivně bavíme o úskalích robotizace a digitalizace, ale je to právě demografické stárnutí, které bude znamenat srovnatelně zásadní paradigmatickou změnu. Ztráta autonomie, i přes postupující pokroky ve vědě a obecně zvyšování věku, kterého se člověk dožije ve zdraví, povede mimo jiné k masivnímu nárůstu důležitosti péče, a to nejen po stránce zdravotní, nýbrž i po stránce naplňování dalších potřeb – sociálních, ale i duševních, či dokonce duchovních. Zásadní otázkou je také způsob finančního a materiálního zabezpečení lidí, kteří už nebudou mít zaměstnání nejen v souvislosti s celkovým úbytkem pracovních míst, případně zkracování pracovní doby, ale také právě v důsledku stárnutí populace. Nahradí aspoň do určité míry nějaký typ základního příjmu starobní důchody? Jakým způsobem se budou získávat prostředky na tento základní příjem?
V neposlední řadě si začneme klást otázku, co bude stárnutí znamenat pro zrychlený a na výkon zaměřený svět neoliberálního kapitalismu. Radikální změnu spojenou s totální revizí hodnot, kterých si ceníme? Větší důraz na vzájemnou solidaritu? Nebo spolu s technologickým pokrokem komodifikaci péče, či dokonce výkonu lidí za pomoci nejrůznějších technologií? Jedním si můžeme být jisti: spolu s demografickými změnami musí nutně přijít i proměna ve způsobu uvažování nad lidským životem.
Autorka je politoložka.