Integrace, nebo asimilace?

Pane Langere, jste koordinátorem berlínské iniciativy Salaam Shalom. Co bylo podnětem pro její vznik?

Armin Langer (AL): Pořád slýcháme, že muslimové a židé jsou nepřátelé, že židé se muslimů bojí, protože muslimové jsou antisemité, a jsem si jist, že podobné věci se říkají i mezi muslimy o židech. Záměrem bylo vytvořit protiváhu, platformu, kde by židé a muslimové mohli společně dokázat, že mezi nimi existuje solidarita a že mohou překonat tíživé problémy, které jsou ale naprosto umělé a nové.

Proč kladete takový důraz na rozvíjení dialogu mezi muslimy a židy?

Dawood Nazirizadeh (DN): Svět potřebuje, aby vznikl dialog v mnoha různých oblastech – v politické, kulturní, ale také náboženské. I mezi různými muslimskými skupinami, jako třeba šíity a sunnity, existují odlišné přístupy a způsoby, jak zacházet s náboženskými menšinami a obecně s jinými náboženstvími. Dialog mezi muslimskou a židovskou komunitou v Německu je specifický kvůli konfliktu na Blízkém východě, což je téma, které skutečně vzbuzuje emoce. Coby němečtí muslimové jsme solidární s Palestinci a samozřejmě místní židovská komunita je solidární s Izraelem. Ale kvůli tomuto mezinárodnímu tématu bychom se spolu přece neměli přestat bavit! Máme toho tolik společného. Obě komunity jsou v Německu a dalších evropských zemích minoritami – potýkáme se s antisemitismem, islamofobií, sdílíme teologické otázky a tak dále. Musíme o těchto tématech mluvit a stát se partnery.

V rámci Salaam Shalom bylo zveřejněno prohlášení s názvem Imported hatred or indigenous scaremongering? [Importovaná nenávist, nebo místní šíření poplašných zpráv?]. Čeho se týkalo?

AL: Z médií i ve společenské diskusi neustále zaznívá, že se německá společnost poučila z holocaustu, že antisemitismus zmizel a až nyní byl importován muslimskými komunitami… To je samozřejmě nesmysl, stovky let dlouhou tradici místního antisemitismu prostě nelze popřít. V roce 2012 byla na popud německého parlamentu provedena studie, která prokázala, že pětina z celkového počtu obyvatel v Německu je stále protižidovská. Za velmi problematickou také považuji argumentaci ve jménu židovsko­křesťanských hodnot. Je to nebezpečný nástroj: říká se tím, že islám nemá v Evropě místo. Často se také setkáváme s tím, že kritika izraelské identity, politiky nebo antisionismus jsou automaticky označeny za protižidovské. Ale antisionismus se přece nerovná antisemitismus.

Jsou snahy o spojenectví mezi muslimy a židy především určitým strategickým nástrojem, který by mohl pomoci oběma minoritám, nebo si dokážete představit, že by se v jeho důsledku v budoucnu mohla vytvořit i sdílená hybridní forma náboženských struktur?

DN: Může to být vnímáno jako strategické spojenectví, ale z perspektivy šíitské teologie jsou všichni lidé bratři a sestry a já mám potřebu být s druhými v kontaktu, protože jsou to mí sousedé. Pojem sousedství má stejně jako bratrství v islámské teologii vysokou hodnotu. Jedna z výzev, jimž jako lidstvo a jako věřící čelíme, je snažit se žít společně s vědomím, že odlišnost není nic špatného. V Koránu je psáno, že jsme byli stvořeni odlišní, abychom mohli ukázat, jací opravdu jsme.

S globalizací a rozvojem hypermoderních společností můžeme pozorovat, že se na Západě stále méně lidí hlásí ke konkrétním náboženským institucím, zejména ke katolicismu. Neznamená to ale, že z našich společností mizí víra, jen má individualizovanější podobu. Jak se projevují tyto jevy a jak jsou zohledňovány v mezináboženském dialogu či prolínání?

AL: Mnohé židovské komunity objevují stránky židovství, které byly v minulých dvou stoletích opomíjeny. Vznikají nové komunity, které jsou charismatičtější, využívají víc hudbu, jsou participativnější, rovnostářštější – povolují smíšená manželství nebo jsou otevřené stejnopohlavním párům. Přesto jsou ale založené na stále stejných starých svatých knihách, na Talmudu, Koránu a všem, co z nich vychází.

Studujete na rabína, tedy svého druhu rádce, a nejen duchovní autoritu. Dokážete si, pane Nazirizadehe, představit, že vy, jako věřící muslim, zajdete za rabínem Langerem požádat o radu, osobní nebo náboženskou?

DN: Teologie šíitské komunity se v mnohém podobá židovské perspektivě. Zapsaná slova proroka Mohameda je vždy třeba nějak interpretovat. A když se zeptáme židovských bratrů a sester, jak určitou věc vnímají, často naši teologickou perspektivu obohatí. Zdroj je stejný, proroci jsou stejní, etika košer a halal je stejná. Pokud bych si například nebyl jistý, zda mohu jíst jako halal určitý typ mořských plodů, můžu zavolat Arminovi, protože jako rabín je v aspektech košer jídla vzdělanější než já.

Jaká je podle vás budoucnost náboženství a jejich proměn?

AL: Nejsem optimista, protože dnes se nejvýrazněji rozvíjejí právě ty nejkonzervativnější a nejfundamentalističtější náboženské proudy. Ale také se zdá, že se liberální, progresivní náboženské skupiny budou snažit spolu v budoucnosti víc spolupracovat. Mezináboženský dialog je nástroj pro vytváření jednoty, ale ne ve smyslu, že budeme všichni stejní, nýbrž že budeme stát bok po boku a společně se ohradíme proti nenávisti, pravicovému extremismu, proti terorismu a budeme bojovat za lidská práva a důstojnost. Byla by to kulturní ztráta, kdyby namísto několika náboženství vzniklo jen jedno jediné. Už se to ale děje, tyto liberálnější proudy a různé náboženské skupiny se navzájem ovlivňují. Jde o asimilaci. Pozoruji to v mnoha židovských komunitách v křesťanských zemích, například v synagoze používají varhany, tradiční křesťanský bohoslužebný nástroj, či mluví národním jazykem namísto hebrejštiny. Existují liberální muslimské komunity v Německu, které zrušily hidžáb. Počty příznivců takových skupin ale na rozdíl od skupin tradičních nerostou tak rychle. Možná vznikne v budoucnosti jedno náboženství spojující mnoho dalších, ale nebude to náboženství hlavní.

Mohla by se současná éra násilí a nenávisti, k níž výrazně přispěly extremistické skupiny, jež se zaštiťují konkrétní náboženskou příslušností a berou si ji jako rukojmí, stát i novou érou náboženské spolupráce a redefinice role náboženství?

DN: Problémem v Německu a obecně v Evropě je to, že zde existuje mnoho nových muslimských komunit. Nejsou zavedené, nemají zatím žádné struktury jako židovské či křesťanské komunity. Ale spolupráce mezi muslimy a křesťany je velmi dávná, tato náboženství se vždy učila od sebe navzájem. Například v Íránu, kde devadesát procent populace tvoří šíité, mají tradice převzaté z katolické církve.

A pokud jde o extremismus, neosalafismus a terorismus stojí každý den hlavně muslimské životy. Jenže média nás neinformují, že umírá mnoho muslimů, kteří jsou pro Dáeš terčem číslo jedna. My muslimové můžeme ukázat, jaký je způsob myšlení Koránu a hodnoty proroka Mohameda, a jasně se postavit proti jakékoli nenávisti vůči křesťanům, židům a komukoli dalšímu. Právo na život máme všichni stejné a nikdo nestojí nad Bohem, aby mohl vzít život.

Měli bychom se tedy raději zaměřit na hledání určitého průniku mezi náboženstvími a společnostmi než na integraci?

DN: Nejprve musíme definovat integraci. Je integrace, jak zaznělo, asimilace? Nebo je integrace způsob, jak si zachovat své vlastní hodnoty a kulturu, ale být součástí komunity? Musí se změnit jedna strana, nebo obě? Muslimská komunita je rovnoprávnou součástí společnosti a nikdo nemá právo zasahovat do jakéhokoli náboženství. Musíme si uvědomit, co je náboženská svoboda, proč ji potřebujeme a co je demokracie bez svobody náboženského vyznání. Menšiny, jako jsou židovské a muslimské komunity, mohou pomoci společnosti opět si uvědomit své demokratické a obecně lidské hodnoty.

AL: Přeji si, aby se židovské a muslimské organizace v Evropě začaly politicky víc angažovat, a to nejen v souvislosti se vztahem Izrae­le a Palestiny, ale také pokud jde o Německo a Evropu. Přeji si, abychom si všichni uvědomili, že pokud bychom se společně postavili rasismu, pravicovému extremismu, terorismu, můžeme dosáhnout mnohem více, než když těmto jevům budeme čelit jednotlivě, na vlastní pěst.