Názory na to, jak má vypadat důstojné a aktivní stáří, se konečně dostávají do veřejné diskuse. Poněkud se ale zapomíná, že pro kvalitní stáří byla vždy důležitá možnost předat nabyté zkušenosti mladším a tím spolurozhodovat o vlastním osudu.
Stárnutí populace je fenomén, kterým se na nejvyšší úrovni zabývají politici i odborníci posledních několik let. Čísla směřující k roku 2050 ukazují, že alespoň ve většině takzvaného západního světa postupně převáží nejstarší populace nad ostatními věkovými skupinami. „Zatímco dnes tvoří důchodci asi čtvrtinu obyvatelstva České republiky, podle demografických analýz, se kterými dnes pracujeme, to bude v roce 2050 minimálně polovina z celkového počtu obyvatel,“ uvádí statistika zveřejněná nedávno ministerstvem práce a sociálních věcí. Demografický výhled, podle něhož situace v Česku v obdobné míře postihne i ostatní evropské státy, obsahuje i další varovná čísla. Ta ukazují na velký nárůst počtu lidí starších osmdesáti let, který ve srovnání se začátkem tisíciletí dosahuje stovek procent.
Mýtus aktivního stáří
Zdá se, že s touto statistikou souvisí stále otevřenější přístup ke stáří. Postupně padají i poslední tabu, která bylo možné ještě před několika lety označit za základ určitých forem diskriminace na základě věku. „Musím říct, že se o problémech starých lidí více mluví, více se o nich píše v médiích a také politici oproti minulosti přicházejí s programy zaměřenými na seniory. Z vlastní zkušenosti ale vím, že se zatím situace většiny důchodců moc nezlepšuje,“ říká Karel Chromý, pětasedmdesátiletý důchodce z pražského Žižkova.
Z jeho slov vyplývá, že stále přetrvává stav, kdy se témata stárnutí otevírají pouze v diskusích, a následné kroky, které by vedly ke zlepšení situace nejstarší generace, už nepřicházejí. Příkladem mohou být problémy související se zaměstnáváním seniorů, ale také stereotypy, jež v médiích ani v jiných veřejných kanálech nedovolují lidem „nazývat věci pravým jménem“. Starý člověk je tak seniorem, zřídkakdy důchodcem a téměř nikdy veřejně starcem či stařenou. Stáří není „sexy“, a tudíž se kolem něj stále mlží. Od toho se odvíjejí i další postupy, které důchodce stavějí na okraj společnosti, ačkoli je to provázeno pozitivní aurou a mnoha kampaněmi zaměřenými na seniorskou populaci.
Kult aktivního seniora je jedním z takových příkladů, a přestože to nelze vytýkat žádné konkrétní instituci, je z rozhovorů s účastníky podobných aktivit patrné, že je sice dobré mít co dělat a čím se zabavit, ale situaci starých lidí to nijak výrazně nezlepšuje.
Pokud se zamyslíme nad tím, co nám staří lidé chtějí opravdu sdělit, zjistíme, že většina dostupných aktivit v domovech seniorů a v dalších organizacích skutečnou potřebu stáří nenaplňuje. Jednoznačně největší potřebou starého člověka totiž zůstává předávání nabytých zkušeností mladší generaci a možnost na základě životních poznatků ovlivňovat vývoj společnosti od nejužšího kruhu rodiny až po širší sociální okolí, například i politiku.
A právě v onom, sice bohatě dotovaném mýtu aktivních seniorů, kteří jen cvičí, tvoří a starají se o sebe, aniž by mohli ovlivnit okolní dění, spočívá dnes největší tíha diskriminace na základě věku. „Tady máte hračky a do ostatního nám nemluvte.“
Na hranici chudoby
„Pocit, že už nejste k ničemu potřeba a vlastně jen dožíváte, byť aktivně, je frustrující. Když se k tomu přidá stav, kdy žijete doslova z ruky do huby, ještě to posílí apatii a člověk se dostává opravdu na okraj společnosti. S tím pak ani při nejlepší vůli nic moc neuděláte,“ vysvětluje Jana Fenclová, která už deset let pracuje jako pečovatelka a sociální pracovnice v jednom z pražských domovů pro seniory. Podle jejích slov žije většina současných důchodců na hranici chudoby, a to i přes svoji šetrnost a dřívější úspory. „Lidé, kteří zažili dětství za druhé světové války a v padesátých letech, vědí, co je to chudoba, a přes svůj pokročilý věk jsou schopni žít opravdu z minima. Léky a další zdravotnický materiál ale stojí dost peněz, a tak se často setkáváme se situací, že tito lidé utratí veškeré úspory, a pokud se o ně nepostará rodina, jsou odkázáni na příspěvky od státu, které pokryjí jen opravdu základní potřeby člověka,“ vysvětluje pečovatelka.
V asi nejhorší situaci se ocitají důchodci, kteří žijí v nájemním bytě poté, co jeden z páru zemře. Pokrýt nájem, jídlo a léky ze základního důchodu lze jen stěží, a to i přes letošní valorizaci důchodů, která plošně přidala k měsíční penzi v průměru 308 korun.
„Od roku 1989 hodnota průměrného starobního důchodu k průměrné hrubé mzdě stále klesá, a kdyby valorizace pro příští rok byla jen 200 korun, tento trend by pokračoval,“ řekla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Reálná hodnota důchodů by podle jejích slov v tomto případě klesla pod čtyřicet procent průměrné hrubé mzdy. „Je nespravedlivé tvrdit, že zvyšování důchodů je na úkor budoucích generací. Lidé, kteří celý život pracovali, si zaslouží důstojný důchod, naše společnost jim to dluží,“ dodala ministryně.
„V členských zemích EU je rozdílná daňová legislativa, aby bylo možné mezi sebou porovnávat náhradový poměr při odchodu do důchodu mezi jednotlivými zeměmi, tak se porovnává hrubý důchod s hrubou mzdou,“ uvádí server agentury ČTK s odkazem na publikaci Statistisches Jahrbuch 2015 (Statistická ročenka 2015) s tím, že v některých zemích podléhají důchody zdanění a v jiných nikoli. Z porovnání mediánu důchodu penzistů ve věku 65 až 74 let s mediánem hrubé mzdy zaměstnanců ve věkové skupině 50 až 59 let vyplývá, že hrubý důchod v ČR dosahuje 56 procent hrubé mzdy před odchodem do důchodu a životní úroveň klesá o 44 %. Náhradový poměr dle uvedeného výpočtu je v Česku v rámci zemí EU průměrný. Nejvyšší náhradový poměr při odchodu do důchodu je v Lucembursku (78 %), v Rumunsku (65 %), ve Francii (64 %), v Itálii (62 %), na Slovensku (61 %), v Maďarsku (61 %), v Polsku (60 %) a v Řecku (60 %). Nejnižší náhradový poměr při odchodu do důchodu je naopak v Chorvatsku (37 %), v Irsku (37 %), v Bulharsku (39 %), na Kypru (40 %), v Dánsku (44 %), ve Španělsku (46 %) a ve Slovinsku (46 %).
Řeči o tom, že si důchodci žijí jako v bavlnce, cestují po exotických destinacích nebo se věnují nákladným koníčkům, jsou spíše mýty. V našich podmínkách si to může dovolit nanejvýš úzká skupina restituentů, rentiérů či několika vyvolených „z klubu miliardářů“. Drtivá většina důchodců tak navzdory tomu, že pracovala i po překročení hranice důchodového věku, žije velmi skromně a dříve či později ji čeká další snižování životní úrovně.
Z nejnižších pater
Kde je chyba? Možná právě v tom, že počet starých lidí neustále narůstá, a tak se stávají velmi významnou a stále rostoucí skupinou voličů. V tradici naší politické kultury se tak téměř ve všech oblastech politiky alespoň u významných politických stran setkáváme v programech s bohatě formulovanými pasážemi určenými právě této voličské enklávě. Vše se ale tradičně odehrává v prázdných frázích, jako je dostupnost zdravotní a sociální péče, zvýšení důchodů či zlepšení podmínek pečujícího personálu.
Nutno přiznat, že nyní je snaha (alespoň ze strany ministerstva práce a sociálních věcí) o splnění těchto slibů zřejmě upřímnější nežli dříve, ačkoli se daří výše zmíněné kroky realizovat jen minimálně. Stále nicméně chybí politická odvaha prolomit stereotyp a uchopit celou problematiku z opačného konce. První náznaky se přitom objevily již na regionální úrovni, v krajích a obecních samosprávách. Snaha zapojit samotné seniory do procesu rozhodování formou účasti v komisích a jiných poradních orgánech zastupitelstev měst a obcí může přinést kýžený efekt, který starým lidem vrátí možnost uplatnit své zkušenosti pro rozvoj společnosti. Přinejmenším v problematice sociální politiky, ale i v mnoha jiných odborných oblastech by tak mohla rozhodování ovlivnit skupina, které se tato politika bytostně dotýká. Právě tento trend se totiž pomalu, ale stále hlasitěji ozývá z „nejnižších pater“ sociální politiky, z domovů pro seniory a sociálních služeb, tedy ze sfér, v nichž jsou důchodci skutečnými lidmi, a ne jen rozpočtovou položkou nebo procentuálním údajem v demografické analýze pro nastávající volby.
Autor je publicista.