Turecko-německá hudebnice a DJka Nene Hatun svou tvorbou nezapadá do úzkých žánrových škatulek. Postupy taneční elektroniky prolíná s hudebním folklorem Malé Asie a upozorňuje na to, že obě tradice podobným způsobem překračují hranice států. Implicitně se tak vyjadřuje k otázkám emancipace, nacionalismu a multikulturalismu.
Turecko má v evropském kontextu zvláštní postavení. V poslední době bývá zmiňováno zejména v souvislosti s uprchlickou krizí, teroristickými útoky a policejní brutalitou autoritářského režimu prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Snadno tak lze podlehnout mediálnímu obrazu velké, zpola orientální země, v níž výrazně roste vliv islámu na politiku a která kvůli tomu nedosáhla a ještě dlouho nedosáhne osvědčených evropských hodnot. Zdánlivě konzervativní země ale pod povrchem skrývá nejedno překvapení – existují zde rozmanitá hnutí odporu, silná LGBT scéna a živá alternativní kultura.
Napětí a nejistota se pochopitelně projevují i v hudební oblasti. V Turecku vzniká mnoho pozoruhodných projektů, avšak jen málo z nich se dostane do hledáčku západních médií. Přesto tu a tam proniknou střípky turecké kultury i do širšího povědomí, a to zejména v souvislosti s německým kulturním prostředím. Například loni vystoupila na tuzemské Prague Pride tureckoněmecká DJka İpek İpekçioğlu, která se zabývá právě spojováním hudby Blízkého východu s taneční elektronikou. Turecko koneckonců díky svým geografickým předpokladům vytváří přímo ideální vstupní bránu do různých hudebních tradic Orientu. Není však možné z obou oblastí vykřesat víc než jen působivé, ale poněkud neobjevné kombinování nezápadně znějící hudby s unifikovaným zvukem deep houseu?
Identita moderní turecké ženy
Jednou z možných odpovědí na tuto otázku je současná tvorba v Berlíně usazené turecké hudebnice Beste Aydin, která působí pod uměleckým jménem Nene Hatun. Za své umělecké alter ego si Aydin vybrala odvážnou bojovnici v bitvě u Erzurumu během ruskoturecké války v roce 1877. Proti ruským vojákům se tehdy postavila převážně ženská jednotka, vyzbrojená sekyrami a zemědělským náčiním. Ruští vojáci byli zahnáni a Nene Hatun se stala národním symbolem hrdinství. Skutečnost, že se Aydin k této hrdince přihlásila, není ovšem projev nacionalismu. Nene Hatun pro ni představuje svéráznou protofeministku a inspiruje ji v otázkách týkajících se identity moderní turecké ženy.
Beste Aydin studovala klavír na konzervatoři ve Stuttgartu, ale již za studií prozkoumávala nekonvenční oblasti jako field recording, experimentální elektroniku či musique concrète. To vše se ostatně ozývá i v jejích pozdějších nahrávkách. Hudební provoz zaměřený převážně na interpretaci známých skladeb a těžko překonatelná bariéra mezi hudebníky a posluchači přivedly Aydin k zájmu o zvukový design a rozmanité techniky produkce elektronické hudby. Nadaná, klasicky vzdělaná pianistka tak od interpretací klavírních skladeb zběhla k experimentům s „anatolským technopopem“, jak sama svou tvorbu označila v rozhovoru pro magazín Renk. Kromě toho se uplatňuje také jako DJka, která dokáže překračovat hranice dance music. Vedle výrazně rytmických mixů totiž nabízí i překvapení pro milovníky odvážnějších zvukových experimentů – těm lze doporučit například radikální mix pro magazín Das Filter, na němž se setkávají mimo jiné Arvo Pärt, Delia Derbyshire, Cut Hands a John Giorno.
Melancholie, vztek i radost
Na autorských nahrávkách se Nene Hatun, podobně jako ve svých experimentálnějších DJských setech, vzpouzí zaběhaným praktikám produkování elektronické hudby. Namísto manévrování uvnitř úzce vymezených subžánrů se jí daří suverénně protínat industriální, popové i nepokrytě taneční výrazivo. Její tvorba je plná náhlých zvratů, zadumaného ticha i nervózního rachotu. S inspirací acid technem zachází obezřetně, takže výsledek naštěstí nikdy nesklouzne do nudného kolovrátku. Svou roli v tom hraje nejen proměnlivost orientálních polyrytmů, ale hlavně pečlivá a zároveň velmi minimalistická produkce, v níž se dynamicky střídají často protichůdné nálady, jako je melancholie, vztek a radost. Odvážnější pasáže mohou připomenout britského solitéra Muslimgauze nebo dubstepového experimentátora Shackletona. Detailní práce s vokály a celkové melancholické vyznění zase evokují nahrávky německé hudebnice Antye Greie, známé pod pseudonymem AGF. Přesto je hudba Nene Hatun natolik osobitá, že podobné analogie selhávají.
Dvě dosud vydané nahrávky (sedmipalec Yakup a kazeta Tingöçü) představují mimořádně vyzrálou polohu, v níž se spojení popu a odvážných elektronických experimentů vyznačuje takovou lehkostí, jaká se ve schematické elektronické hudbě příliš často nevyskytuje. Začátek Tingöçü vybízí zařadit materiál do poněkud vyčerpané škatulky industriální techno. Rigidní rastry pravidelných beatů jsou však postupně narušovány lahodnými orientálními rytmy a melodiemi a přidává se okouzlující zpěv. Flirtování s popem se úspěšně vyhýbá podbízivosti – vždy nakonec zůstane zachována jistá míra ezoteričnosti a neproniknutelnosti. Amébovité tracky se ladně přelévají z temných experimentálních poloh do radostného nadšení, acid techno se plynule mění v bezelstný pop, aby se následně celá skladba sesula do hlukové stěny. Tvorba Nene Hatun je velice pestrá – až je někdy při poslechu těžké uvěřit, že natolik rozdílné tracky pocházejí od téže autorky.
Tradice bez hranic
Nejvýraznějším znakem nahrávek Nene Hatun je propojování světa temné dance music s orientální lidovou hudbou. Je příznačné, že obě tradice překračují národní hranice velmi podobným způsobem – Beste Aydin na to poukazuje v již zmíněném rozhovoru: základ folklorních písní zůstává stejný napříč Tureckem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. V interview pro platformu Border Movements zase poukazuje na společný rituální rozměr temného techna a africké tradiční hudby: nástroje se liší, ale účel zůstává stejný. Zdá se, že hudební folklor má s elektronickou taneční hudbou nakonec mnohem více společného, než se může na první poslech zdát.
Přestože autorka tvrdí, že její produkce nemá vysloveně politický rozměr, je nutné říct, že z relativně nevinného prolínání taneční elektroniky a lidových hudebních forem v posledku plynou závažnější otázky. Je možné utvářet svou identitu na základě národní příslušnosti, aniž by celý proces sklouzl k nacionalismu? Jak zajistit, aby se koncept začleňování cizích kultur nezvrhl v násilné vymazání odlišností? Spěje multikulturalismus ke konci, nebo ještě ani pořádně nezačal? A co tančící postava doprovázející hudebnici na koncertech – patří nikáb a chlupaté podpaží muži, anebo ženě? Nene Hatun na tyto otázky pochopitelně nedává jasné odpovědi. Její tvorba ale rozhodně dokazuje, že radikální emancipace je možná i skrze zdánlivě tak neškodné médium, jako je taneční hudba.
Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.