Tři básně Svatavy Antošové z let 2021 a 2022 pocházejí z cyklu Smích kostí, který jako celek dosud nevyšel. Zde otištěné texty se nicméně objevily ve výboru z autorčiny poezie Sázení ohně, který uspořádal Radim Kopáč. V knize jsou básně otištěny v pořadí Rošáda, Sázení ohně, Tíseň. V následujícím výběru je jejich posloupnost změněna tak, aby ukázka vyústila textem Sázení ohně. V básni Tíseň najdeme odkaz na sbírku Emila Juliše Hra o smysl (1990). V duchu názvu Julišovy knihy se může čtenářstvo ptát: Hrajeme o smysl, to bezpochyby, ale s kým?

Konkrétní cesta přírodou a konkrétní hra komunikují s nadosobním rozměrem: pouť jako život, hra jako skládanka událostí, rošáda jako neopakovatelný, a tudíž jedinečný tah. Meditativní texty evokují putování po stezce, při němž se setkáváme s bytostmi mimo čas, s mytickými postavami, sněžným andělem, bolestí zvířete, větrem a samozřejmě ohněm.

Moment šachové partie v básni Rošáda umožňuje propojení makro­- a mikroperspektivy. Hra jako obecný princip se dá vztáhnout na celý cyklus: šachy jsou figurkami ve hře, která jim vládne. Podobně se v cyklu realizuje vztahování k času z pohledu jednotlivce, zatímco kosti světa, které jsou všem společné, se jen – neslyšně či hlasitě – smějí. I figurky mají „nad sebou oko vesmíru“. Lesem zatím zní „milovaný Haydn“ a „průsvitný Pärt“, které spojují struny pavučin a tiché soustředění na hru.

Klára Černá

Vo vybraných, prozaickejšie ladených konceptuálnych textoch Nóra Ružičková predostiera found footage, časozber, svedomitý záznam vzťahov, zúfalstva, blízkosti, túžby i „rutinnosti medziľudských interakcií“ prostredníctvom útržkovitých, hovorových komentárov historických dejov, rozborov (partnerských) vzťahov, skúmaní odlišností a konštatovaní o diagnózach a prognózach vývoja alebo zdravotnom stave na pozadí scenérií nemocníc, parkov, záhrad, všednosti i všadeprítomnosti zmeny. Lyrický subjekt je mnohohlasný, mozaikovitý, štruktúrovaný, narácia ostražito pozoruje a preskúmava, objavujúc nové súvislosti, juxtapozície a konštelácie a zaplavujúc priestory textu novým, nevídaným, avšak kalným svetlom.

Terézia Klasová

Sikenova poezie balancuje na hranici mezi vyznáním a výkřikem, mezi logikou příběhu a roztržením významu. Trauma ztráty se vtěluje do monstrifikovaných vzpomínek na společně prožívanou každodennost. Richard Siken navazuje na beatnickou naléhavost, ale jeho jazyk je rozeklanější, plný záměrného přeskakování významových rovin ve prospěch výrazu. Otázka, co se vlastně stalo, kolem které básně dokola přešlapujeme, je nepodstatná, důležitá je zpráva o intenzitě lásky.

Tomáš Gabriel