Zombie, to je především metafora. Děsí nás, ale jako těla bez vědomí jsou vlastně bezbranné vůči tomu, jaké strachy si do nich projektujeme. Víc než samotných oživlých mrtvol se totiž bojíme „skrze ně“, nejčastěji o kontrolu nad vlastním životem, ať už na úrovni jednotlivce, nebo společnosti. Při výběru textů pro literární…

Podle klasického mýtu sestupuje Orfeus do říše mrtvých, aby získal zpět Eurydiku. V ukrajinské povídce, vzniklé nedlouho před rozpadem Sovětského svazu, má však mytický hrdina odehrát koncert v podivném domě obývaném zvířaty i lidmi. Jde o alegorii, fantastiku, nebo slovanskou grotesku?

Uznávaný mexický básník Luis Felipe Fabre, známý jako kritik „psaní v první osobě“, se ve své třetí sbírce, nazvané Básně hrůzy a tajemství, nechává inspirovat populární kulturou. Kromě jiného tu narazíme na pasáže zachycující „zombijskou katastrofu“, která vede k „posmrtnému trvání hladu a bídy“.

Při četbě povídky oceňovaného, ale do češtiny nepřekládaného autora z Černé Hory si můžeme klást otázku, kdo je tu vlastně živý a kdo mrtvý. Není vypravěčova matka jenom přízrak? A vypravěč sám? Nebo je nakonec největší zdechlinou samotná literatura?

Máme se víc bát živých, nebo mrtvých? Kolem této otázky se točí povídka jedné z předních latinskoamerických spisovatelek současnosti. Dvě sestry na prahu dospívání si cestou z církevní školy chodí půjčovat hororové filmy, ale noční můry se začnou zdát jen jedné z nich…