U voleb jsem byl naposled v roce 2014. V té době jsem už byl otrávený neustálým poměřováním „menšího zla“, ale nakonec jsem v eurovolbách pomohl zvolit Jana Kellera. Díky stranám jako Syriza či Podemos se zdálo, že levici v Evropě svítá naděje, a možná i to mě přimělo porušit zásadu pasivního odporu k zastupitelské demokracii. A výsledek? Nikdy dřív jsem po volbách tolik nelitoval. Zařekl jsem se, že stejnou chybu už neudělám.

A ejhle – v roce 2024, necelé dva týdny po krajských volbách, otevřeně říkám: kdyby byly parlamentní volby dnes, šel bych hodit hlas Pirátům. Čistě ze soucitu. A to jsem si v roce 2020, poté, co Piráti z voleb do Senátu vyštípali svého kandidáta Tomáše Tožičku za údajné ultralevicové názory, doopravdy myslel, že tahle sebranka, jejíž členstvo je schopné na požadavek sociál­ně citlivé politiky reagovat citátem „Hledáš­-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene“, u mě jednou provždy skončila. Piráti mě posléze znechutili ještě několikrát, především holportem se STAN a vstupem do vlády navzdory volebnímu debaklu, jejž nelze nazvat jinak než „ojeb“.

Je vlastně až legrační, že se strana s takovým jménem opakovaně vystavuje situacím, které připomínají dílo Justina aneb Prokletí ctnosti od Markýze de Sade. Piráti si za své problémy můžou sami, protože se zjevně nedokážou rozhodnout, co vlastně chtějí. Nicméně bezostyšnost, s jakou si do oslabené strany kopnuli její dnes již bývalí koaliční partneři, může vést k tomu, že s nimi lidé začnou znovu sympatizovat. A dokonce i notoričtí nevoliči. Jenže volby jsou až za rok, a Piráti mají dost času zažehnutou naději udusit. Zkušenosti ukazují, že pokud je zrovna nikdo neojebává, začnou se ojebávat sami mezi sebou.

Když nás napadlo zpestřit si poslední zářijovou sobotu výstupem na Říp, musel jsem se té shodě okolností usmát. Obvykle si „Dne české státnosti“ všímám jen kvůli zavřeným obchodům, a najednou je z víkendové procházky vlastenecký čin! Nicméně bájný vrch, povědomý z Mánesových, Mařákových a Alšových obrazů a také z jízd po dálnici D8, jsme nikdy dřív nenavštívili a mimo to nás vábila placatá podřipská krajina. V rádiu popisovali slavnostní převoz svatováclavské lebky do Staré Boleslavi, a tak jsem usoudil, že čeští nacionalisté toužící po středověkých rituálech už mají o zábavu postaráno v jiné části Polabí.

Nakonec i sám pohled na oblý terénní výstupek – „uprostřed kraje nízkou horu“ – působil uklidňujícím dojmem. Pochyby vyvolala až otázka protijdoucích turistek, které jsme potkali u paty pahorku: „Jdete dělat řetěz?“ A ještě jedna věc nás zarazila: silný zápach močoviny. Zatímco jsme se dohadovali, jestli se tu tolik chčije, anebo se smrad šíří z nedalekého pole, mezi stromy se vynořila skupinka elfů zahalených v českých vlajkách jako v kápích. Potom jsme chvíli stoupali do svahu a zničehonic jsme se ocitli v živém obraze. Nahoře na nás čekali středověcí vlajkonoši, militaristé s džípem, vousatí kmeti s vizáží praotce Čecha, žrouti klobás oblečení jako sekuriťáci, týpci ve folklórních halenách, vyholení náckové, zarputilci v černých čamarách a mezi nimi, nehybní jako sochy, senzitivové s rozevřenými dlaněmi, čerpající sílu z posvátné půdy. Novodobý tábor lidu.

Proplétal jsem se mezi „Obrozenci 2.0“ a di­vil se, proč na sobě mají nálepky s houslovým klíčem. Napovědělo mi až zvolání: „Támhle je!“ Zaostřil jsem naznačeným směrem a spa­třil drobnou postavu zestárlého kouzelníka Žita. Zbytek mi objasnil Landův facebook: ten den se tu konala „velká sousedská akce pro dobré duše“. Obejmout horu lidským řetězem se nepovedlo, zato při zpěvu svatováclavského chorálu se nad davem národovců rozzářilo podzimní slunce. Ale to už jsme měli tíživé ovzduší fašistického obratu k velké minulosti, provázeného mnohými projevy nevyzrálé maskulinity, daleko za zády. A mně došlo, jak pokrokoví byli v otázce vlastenectví někteří čítankoví básníci (a ilustrátoři jejich sbírek), když připodobňovali Říp k ženskému prsu. I mezi kýči je totiž třeba rozlišovat. Kdyby v rotundě svatého Jiří na vrcholku kopce parta frustrovaných „obrozenců“ rozpoznala bradavku, zemi by se nepochybně ulevilo.

Začátkem září přinesla francouzská média nové zprávy o sexuálním predátorství Abbého Pierra, katolického kněze, který donedávna platil za lidumila, ba přímo světce. Za druhé světové války spolupracoval s odbojem, převáděl Židy přes Alpy do Švýcarska, v roce 1945 se stal poslancem a na konci čtyřicátých let založil první Emmaüs, útočiště, kam se mohli uchýlit lidé bez domova. Když v Paříži v roce 1954 udeřily smrtící mrazy, rozpoutal vlnu solidarity a výrazně se tak zasloužil o pomoc lidem na ulici. Později se síť lokálních charitativních komunit rozšířila do celého světa.

Abbé Pierre byl nenápadný, ale charismatický muž – obdiv k němu neskrývali třeba Pierre Bourdieu nebo Roland Barthes. Ve své době byl globální mediální superstar a dovolával se pomoci chudým i na půdě OSN. Ještě mnoho let po svém skonu v roce 2007 zůstával jednou z nejpopulárnějších francouzských osobností a jeho renomé bylo bez poskvrny až do letošního léta, kdy se objevila první svědectví o jeho sexuálních útocích. V září se pak francouzská veřejnost dozvěděla o dalších sedmnácti obětech (jedné z postižených dívek ne­bylo ani deset let).

Organizace Emmaüs i Nadace Pierra Abbého se hájí tím, že nic netušily. Vážně ne? Spolu s informacemi o zneužívání totiž vyšlo najevo, že se o sexuálních útocích věhlasného kapucína vědělo přímo ve Vatikánu, a to už od roku 1959, ale záměrně se o nich mlčelo. Papež František nyní označil Abbého Pierra za hříšníka. Podle vyjádření asociace pomáhající obětem sexuál­ního násilí La Parole libérée však šlo především o nemocného člověka – hříšníci prý sedí ve Vatikánu. Máme doufat, že je Bůh potrestá?