Na přelomu května a června jsem zavítal do Toruně na Mezinárodní divadelní festival Kontakt. U našich severních sousedů zrovna probíhalo druhé kolo prezidentských voleb. Jelikož oba levicoví kandidáti Adrian Zandberg a Magdalena Biejat v prvním kole skončili až na šestém, respektive sedmém místě, dalo se očekávat, že návštěvníci festivalu shodně volili „menší zlo“ – kandidáta za Občanskou platformu Rafała Trzaskowského. Během večerního představení Ophelia’s Got Talent bylo možné sledovat, jak část publika netrpělivě aktualizuje stránku Gazety Wyborczé s průběžnými výsledky. A těsně před usnutím mi na telefonu cinkla notifikace od Guardianu: „Podle exit pollu v Polsku zvítězí liberální kandidát!“

Když jsem ale ráno dorazil na snídani do hotelového bufetu, z tváří hostů mlčky přežvykujících tousty s míchanými vajíčky a usrkávajících kafe šlo vyčíst, že se někde stala chyba. Chvíli nato jsem se na webu Krytyky Polityczné dozvěděl, že o necelé procento hlasů vyhrál protikandidát Karol Nawrocki. „Odkud já jen tyhle protáhlý ksichty znám?“ přemýšlel jsem, když jsem se vracel zpátky do pokoje.

Nebylo to poprvé, co jsem se účastnil podobné kulturní akce v době voleb. Alespoň dvakrát jsem slavil „svátek demokracie“ na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Vzpomínám si třeba na volby do poslanecké sněmovny v roce 2017, které s přehledem vyhrálo hnutí ANO – nejspíš jsem taky během projekcí po očku sledoval volební studio ČT24. Jako všichni v mém okolí jsem volil Zelené, kteří tehdy nepřekonali ani jedenapůlprocentní hranici. Stranu pod vedením Matěje Stropnického se tehdy rozhodlo podpořit zhruba 76 tisíc občanů. A vsadil bych se, že ji volila i podstatná část festivalového publika. „Odkud já ty protáhlý ksichty znám?“ říkal jsem si, když jsem v koupelně bral do ruky kartáček, abych si vyčistil zuby. A pak mi to docvaklo. Jednomu z nich jsem civěl přímo do očí.

Celý svět v květnu upíral zrak k Francii. Příčinou zvýšeného zájmu nebyl jen filmový festival v Cannes, ale také pařížský soudní proces, v němž hrála významnou roli Kim Kardashian. O co v kauze, která by se klidně mohla stát námětem kriminálního filmu, šlo? Americká celebrita se v roce 2016 stala v luxusním hotelu v centru Paříže obětí loupežného přepadení. Ozbrojení zloději ji vytáhli v noci z postele, svázali v koupelně a odnesli si šperky v hodnotě deseti milionů dolarů (včetně zásnubního prstenu s diamantem od Kanyeho Westa za čtyři mega). Z přepadení si hvězda televizní zábavy a sociálních sítí odnesla trauma – obávala se znásilnění, a dokonce se strachovala o život, jak se vyjádřila u soudu.

Kardashian přišla svědčit osobně, ­oděná celá v černém – chtěla útočníkům nebojác­ně čelit tváří v tvář. V soudní síni na ni však ­čekala skupinka seniorů s podlomeným zdravím. Francouzská média obžalované pře­­křtila na „dědečky­-loupežníky“. Neslyšící Aomar Aït Khedache, hlavní strůjce přepadení a „mozek“ celého obávaného gangu, přišel k soudu o holi. Již dříve adresoval Kardashian dopis, v němž se za zločin omluvil. Dodavatel zbraně Marc Boyer si rozsudek vyslechl se sbalenými taškami, přesvědčen, že cesta ze soudní síně nemůže vést jinam než za mříže. S roky „natvrdo“ počítal i Yunice Abbas, trpící Parkinsonovou chorobou. Nakonec ale mohl jít rozsudek oslavit do hospody. Osmi z deseti obžalovaných byla prokázána vina, ale do vězení nebyl poslán nikdo z nich: přestože padly tresty odnětí svobody v rozmezí tří až osmi let, všichni odsouzení dostali s ohledem na zdravotní stav podmínečný odklad.

Kim Kardashian „svým“ lupičům nakonec velko­­ryse odpustila, na Francii ovšem kauza stále vrhá temný stín. Část uloupených šperků se totiž nikdy nenašla.

Ke sportu mám komplikovaný vztah. V mládí jsem se mu věnoval, pak jsem jím dlouho okázale pohrdal, ale jak stárnu, začíná mě znovu přitahovat. Musím si však vystačit sám – ke kolektivnímu zápolení jsem si vypěstoval odpor už jako dítě, když jsem hrál fotbal. Spouštěčem sice nebyl fotbal samotný, ale jeho organizovanost – honit se za míčem na louce mě na rozdíl od úmorného tréninkového drilu skutečně bavilo –, nicméně i tak zpětně lituju, že jsem si nevybral nějaký rafinovanější sport, třeba hokej.

Ačkoli existuje spousta fanoušků (plus pár fanynek) sledujících hokej i fotbal, mezi oběma sporty je zásadní rozdíl, který má dalekosáhlé důsledky (byznys nechme stranou, ten je samozřejmě svádí do jedné žumpy). Zatímco fotbalovému aktérstvu k tomu, aby dopravilo míč do sítě, stačí vlastní tělo, hokejisté – a samozřejmě i hokejistky – ke stejnému cíli využívají nástroje: zahnutou hůl a brusle. Ve srovnání s fotbalem je tak hokej daleko „technologičtější“ a surrealističtější (v apollinairovském smyslu; nůž se opravdu ani trochu nepodobá noze). Je v něm zkrátka více hravosti i poezie a s tím možná souvisí i to, že v hledištích zimních stadionů nevidíme zdaleka tolik agrese jako na fotbalových zápasech.

Hokej mi zkrátka přijde obecně zábavnější. Jeden příklad: V severoamerické NHL v době psaní tohoto textu vrcholí boj o Stanley Cup mezi Edmontonem Oilers a Floridou Panthers. Když floridský tým, jemuž se přezdívá Cats, vyhraje zápas na domácím stadionu, publikum zasype ledovou plochu plastovými a gumovými krysami – aby kočky měly co žrát. Loni Panteři ve finále zvítězili a ani letos o apetit nepřišli. A dokonce teď mají jednu krysu mezi sebou: na Floridu před playoff přestoupil útočník bostonských Bruins Brad Marchand, který si v minulosti za olizování soupeřů a další provokace vysloužil přezdívku Rat. Ten se po každém vítězství stává ústřední postavou pozápasového rituálu: spoluhráči ho před odchodem z ledu trefují umělými hlodavci. Kočky se nažraly a krysa zůstala celá… Prostě surrealismus.