Rap v civilu

Pod maskou Jamese Colea

...

Bezohledné knihy

Nekonečné možnosti autorských knih

...

Zpověď umírněného voliče

Přítelkyně našla na ulici pěkné zánovní plátěné tenisky se vzorem a chtěla poradit, jestli si je má nechat. Zaujala mě značka Startas a místo výroby: chorvatský Vukovar. Jak už to se mnou bývá, zahájil jsem rešerše. Takže: startasky se začaly vyrábět v roce 1976, rychle si získaly oblibu a staly se jedním z úspěchů jugoslávského závodu Borovo. I ten má pozoruhodnou historii: továrnu na předměstí Vukovaru původně založil Jan Antonín Baťa, po roce 1945 byla zestátněna a pod novým názvem vyráběla boty pro celou Jugoslávii.

Jenže pak do Vukovaru – města obývaného Chorvaty i Srby – přišly jugoslávské války a větší část továrny byla zničena. Když se město probralo z hrůzy, které se v Chorvatsku oficiál­ně říká Vlastenecká válka, začal zbytek závodu fungovat opět pod názvem Borovo, ale už jako chorvatská firma. V roce 2013 pak vstala z mrtvých i značka Startas, vsadila na retroprogresivní design i branding a zamířila na zahraniční trhy s mottem „original non­-aligned sneakers“, což je odkaz na Hnutí nezúčastněných zemí – kdysi významnou organizaci, v níž se Jugoslávie spřátelila se zeměmi globálního Jihu, čímž vzdorovala logice studenoválečného dělení světa na východní a západní blok. Tenisky jako by se snažily navázat na to lepší z jugoslávského dědictví – jenže pak jim to mateřský koncern trošku zkazil.

V sobotu 5. července měl v Záhřebu koncert chorvatský ultranacionalistický zpěvák a bývalý voják Marko Perković alias Thompson. Je smutné, že šlo o největší hudební akci v dějinách Chorvatska a koncert s největším počtem prodaných lístků v dějinách lidstva. Za písničky plné odkazů na fašistický a genocidní ustašovský režim zaplatilo přes 280 tisíc lidí, skoro desetina dospělých obyvatel země, a další desetitisíce přihlížely. Thompson si přitom v některých zemích nenávistným obsahem svých textů vysloužil zákaz vystupování. A co udělalo Borovo? Ušilo mu na koncert boty, jaké za poslední války nosila chorvatská národní garda – prý „pro člověka, který svými písněmi vstoupil do dějin“ –, a ještě se tím pochlubilo na sítích.

No, a co teď s těmi teniskami? Nechat si je, když jsou zadarmo, anebo se jich radši vzdát?

Planeta zatím nehoří úplně celá, a tak se lidé z celého světa opět vydávají na letní dovolenou. Dle výzkumu pro agenturu CzechTourism bude 65 procent dotázaných Čechů a Češek trávit volno ve vlasti, přičemž tři čtvrtiny z nich se hodlají věnovat pěší turistice. K té vybízí i známá turistická oblast České Švýcarsko v blízkosti česko­-německých hranic. Úpadek návštěvnosti po rozsáhlých požárech v létě 2022 je tentam, a tak „vstupní bránu“ do oblíbené lokality – obec Hřensko – navštíví ročně až sto padesát tisíc lidí.

Já jsem se do Hřenska vydal ještě před vypuknutím hlavní sezóny, a měl jsem tak možnost nasát genia loci bez zástupů turistů. Ihned po průchodu pomyslnou branou se odhalí místní skvosty. Hlavní ulici lemují obchody a stánky nabízející keramické trpaslíky, vystřelovací nože, fotbalové dresy, značkové oblečení za překvapivě nízké ceny, rybářské vybavení, elektronické cigarety a také trička s motivy spojenými s obdobím Hitlerovy třetí říše. Četl jsem, že v sousedním Sasku se této módě poslední dobou daří, a ani v Hřensku nejsou nacistické symboly na tričkách německojazyčného návštěvnictva vzácným úkazem. Pokud se vydáte dále městem, narazíte na restaurace s umaštěnými, potrhanými a roky neaktualizovanými jídelními lístky, podivně zrekonstruované hotely, bistra posetá reklamními materiály a sem tam nějaký ten hrázděný dům. Dalším lákadlem je procházka vyhořelým lesem ke zprivatizované Pravčické bráně.

Okouzlen „krásami“ Hřenska jsem se vydal pěšky přes hranici, abych se podíval, jak to funguje v Sächsische Schweiz. Hned v první vesnici – s roztomilým názvem Schmilka –, oproti Hřensku prosté reklamního smogu, jsem natrefil na vkusně zrekonstruovaný mlýn s řemeslnou pekárnou, nabízející čerstvé koláče se šlehačkou a další lákavé pokrmy i nápoje. Člověk si tu může posedět při zurčícím potůčku, občerstvit tělo i duši a následně se vydat na další cestu.

Čímpak asi Hřensko lidem ublížilo, že ho ­stihl tak krutý trest?

Když někdo potřebuje popsat sociální reprodukci něžným způsobem, často se uchýlí k pořekadlu, že jablko nepadá daleko od stromu. Co to vlastně znamená, nám ukazuje svět sportu. Na faktu, že šestnáctiletý Damián Čech podepsal svoji první fotbalovou smlouvu, by nejspíš nebylo nic tak pozoruhodného, kdyby se nejednalo o syna historicky zřejmě nejlepšího českého brankáře Petra Čecha. Ano, to byl ten vysoký pán v tankistické helmičce, který si během své kariéry přišel na více než padesát milionů eur. Peníze si vydělal poctivě, o tom žádná. Jeden by ale čekal, že jeho syn využije takové finanční zázemí například ke studiu na nějaké prestižní škole nebo že si bude válet šunky někde na pláži. Prostě cokoli jiného než v brutálně konkurenčním prostředí chytat kulatý nesmysl a doufat, že sklidí aplaus, když ho někdo trefí zblízka do obličeje.

Pohled na potomky dalších hvězd sportovního nebe výmluvně ukazuje, že jablko nejen nepadá daleko od stromu, ale dokonce se od něho mnohdy ani trochu neodkutálí. Hádejte, kterým sportem se živí syn naganského hrdiny Roberta Reichela. A mohli bychom pokračovat: potomek Michaela Schumachera taky jezdil Formuli 1 a ruská hokejová hvězda Alexandr Ovečkin sdílí videa, která dokazují, že jeho synek se naučil dřív bruslit než chodit. Sportovní kapitál se zkrátka dědí s až děsivou přesností. Sport je lákavý sociální výtah – kdo by nechtěl zabezpečit rodinu tak, aby jeho děti nemusely nikdy pracovat? V praxi do něj ale výrazně promlouvá sociální reprodukce, která způsobuje, že se nám naši sportovní oblíbenci vracejí v mladší, naklonované podobě.

editorial

...
#13/2025

čas a zrychlení

Dva miliony lidí v kleci

S režisérem Arabem Nasserem o filmu Tenkrát v Gaze

...

Prognóza s nejistým koncem

Vzteklina Apoleny Vybíralové

...

Zyta Rudzka: Jen zubatí se smějou

...

Púčik: Spievanky

...

Proměny proměn

Staré příběhy v přehřátém světě

...
#13/2024

proměny

Zrychluje čas našeho světa?

O nekompatibilních rytmech modernity

...

Antihrdina nové fronty

Punková kletba Edova Syna

Najít si čas na svobodu

...

Na přelomu května a června jsem zavítal do Toruně na Mezinárodní divadelní festival Kontakt. U našich severních sousedů zrovna probíhalo druhé kolo prezidentských voleb. Jelikož oba levicoví kandidáti Adrian Zandberg a Magdalena Biejat v prvním kole skončili až na šestém, respektive sedmém místě, dalo se očekávat, že návštěvníci festivalu shodně volili „menší zlo“ – kandidáta za Občanskou platformu Rafała Trzaskowského. Během večerního představení Ophelia’s Got Talent bylo možné sledovat, jak část publika netrpělivě aktualizuje stránku Gazety Wyborczé s průběžnými výsledky. A těsně před usnutím mi na telefonu cinkla notifikace od Guardianu: „Podle exit pollu v Polsku zvítězí liberální kandidát!“

Když jsem ale ráno dorazil na snídani do hotelového bufetu, z tváří hostů mlčky přežvykujících tousty s míchanými vajíčky a usrkávajících kafe šlo vyčíst, že se někde stala chyba. Chvíli nato jsem se na webu Krytyky Polityczné dozvěděl, že o necelé procento hlasů vyhrál protikandidát Karol Nawrocki. „Odkud já jen tyhle protáhlý ksichty znám?“ přemýšlel jsem, když jsem se vracel zpátky do pokoje.

Nebylo to poprvé, co jsem se účastnil podobné kulturní akce v době voleb. Alespoň dvakrát jsem slavil „svátek demokracie“ na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Vzpomínám si třeba na volby do poslanecké sněmovny v roce 2017, které s přehledem vyhrálo hnutí ANO – nejspíš jsem taky během projekcí po očku sledoval volební studio ČT24. Jako všichni v mém okolí jsem volil Zelené, kteří tehdy nepřekonali ani jedenapůlprocentní hranici. Stranu pod vedením Matěje Stropnického se tehdy rozhodlo podpořit zhruba 76 tisíc občanů. A vsadil bych se, že ji volila i podstatná část festivalového publika. „Odkud já ty protáhlý ksichty znám?“ říkal jsem si, když jsem v koupelně bral do ruky kartáček, abych si vyčistil zuby. A pak mi to docvaklo. Jednomu z nich jsem civěl přímo do očí.

Celý svět v květnu upíral zrak k Francii. Příčinou zvýšeného zájmu nebyl jen filmový festival v Cannes, ale také pařížský soudní proces, v němž hrála významnou roli Kim Kardashian. O co v kauze, která by se klidně mohla stát námětem kriminálního filmu, šlo? Americká celebrita se v roce 2016 stala v luxusním hotelu v centru Paříže obětí loupežného přepadení. Ozbrojení zloději ji vytáhli v noci z postele, svázali v koupelně a odnesli si šperky v hodnotě deseti milionů dolarů (včetně zásnubního prstenu s diamantem od Kanyeho Westa za čtyři mega). Z přepadení si hvězda televizní zábavy a sociálních sítí odnesla trauma – obávala se znásilnění, a dokonce se strachovala o život, jak se vyjádřila u soudu.

Kardashian přišla svědčit osobně, ­oděná celá v černém – chtěla útočníkům nebojác­ně čelit tváří v tvář. V soudní síni na ni však ­čekala skupinka seniorů s podlomeným zdravím. Francouzská média obžalované pře­­křtila na „dědečky­-loupežníky“. Neslyšící Aomar Aït Khedache, hlavní strůjce přepadení a „mozek“ celého obávaného gangu, přišel k soudu o holi. Již dříve adresoval Kardashian dopis, v němž se za zločin omluvil. Dodavatel zbraně Marc Boyer si rozsudek vyslechl se sbalenými taškami, přesvědčen, že cesta ze soudní síně nemůže vést jinam než za mříže. S roky „natvrdo“ počítal i Yunice Abbas, trpící Parkinsonovou chorobou. Nakonec ale mohl jít rozsudek oslavit do hospody. Osmi z deseti obžalovaných byla prokázána vina, ale do vězení nebyl poslán nikdo z nich: přestože padly tresty odnětí svobody v rozmezí tří až osmi let, všichni odsouzení dostali s ohledem na zdravotní stav podmínečný odklad.

Kim Kardashian „svým“ lupičům nakonec velko­­ryse odpustila, na Francii ovšem kauza stále vrhá temný stín. Část uloupených šperků se totiž nikdy nenašla.

Ke sportu mám komplikovaný vztah. V mládí jsem se mu věnoval, pak jsem jím dlouho okázale pohrdal, ale jak stárnu, začíná mě znovu přitahovat. Musím si však vystačit sám – ke kolektivnímu zápolení jsem si vypěstoval odpor už jako dítě, když jsem hrál fotbal. Spouštěčem sice nebyl fotbal samotný, ale jeho organizovanost – honit se za míčem na louce mě na rozdíl od úmorného tréninkového drilu skutečně bavilo –, nicméně i tak zpětně lituju, že jsem si nevybral nějaký rafinovanější sport, třeba hokej.

Ačkoli existuje spousta fanoušků (plus pár fanynek) sledujících hokej i fotbal, mezi oběma sporty je zásadní rozdíl, který má dalekosáhlé důsledky (byznys nechme stranou, ten je samozřejmě svádí do jedné žumpy). Zatímco fotbalovému aktérstvu k tomu, aby dopravilo míč do sítě, stačí vlastní tělo, hokejisté – a samozřejmě i hokejistky – ke stejnému cíli využívají nástroje: zahnutou hůl a brusle. Ve srovnání s fotbalem je tak hokej daleko „technologičtější“ a surrealističtější (v apollinairovském smyslu; nůž se opravdu ani trochu nepodobá noze). Je v něm zkrátka více hravosti i poezie a s tím možná souvisí i to, že v hledištích zimních stadionů nevidíme zdaleka tolik agrese jako na fotbalových zápasech.

Hokej mi zkrátka přijde obecně zábavnější. Jeden příklad: V severoamerické NHL v době psaní tohoto textu vrcholí boj o Stanley Cup mezi Edmontonem Oilers a Floridou Panthers. Když floridský tým, jemuž se přezdívá Cats, vyhraje zápas na domácím stadionu, publikum zasype ledovou plochu plastovými a gumovými krysami – aby kočky měly co žrát. Loni Panteři ve finále zvítězili a ani letos o apetit nepřišli. A dokonce teď mají jednu krysu mezi sebou: na Floridu před playoff přestoupil útočník bostonských Bruins Brad Marchand, který si v minulosti za olizování soupeřů a další provokace vysloužil přezdívku Rat. Ten se po každém vítězství stává ústřední postavou pozápasového rituálu: spoluhráči ho před odchodem z ledu trefují umělými hlodavci. Kočky se nažraly a krysa zůstala celá… Prostě surrealismus.

editorial

...