Rozlehlé území na jihu Ukrajiny, od druhé poloviny padesátých let minulého století zaplavené vodami Kachovské přehrady, jejíž hráz Rusové zničili v červnu 2023, se oproti očekávání nestalo vyprahlou pustinou. Naopak. Život tu jen vzkvétá, monotónní vodní hladinu nahradily bouřlivě se rozvíjející biotopy rákosin, vrbových lesů a luk. K Dně­pru se vracejí i nejrůznější živočichové, zejména plazi a vodní ptáci. Zdejší ekosystém čím dál víc připomíná někdejší Velký luh, jak se říkalo pralesům a nivám, které se tu rozkládaly od nepamětných dob až do vybudování přehrady. Rychle rostoucí lesy podle odborníků navíc pohlcují velké množství oxidu uhličitého. Do přírodních procesů, které ukrajinští vědci s velkým zájmem pozorují, nikdo nezasahuje, řeka v těchto místech tvoří frontovou linii, a tak je tu v podstatě liduprázdno, utichla i lodní doprava. Plány na obnovu přehrady, o nichž se začalo hovořit bezprostředně po jejím zničení, se nyní zdají být v nedohlednu.

O tom, jak obnova krajiny postupuje, jsme zpraveni díky ukrajinské veřejnoprávní televizi Suspilne – její štáb tu vždy jednou za několik měsíců natočí delší reportáž. Bělovlasý biolog Vadym Maňuk, docent univerzity v Dnipru, popisuje nově vznikající přírodní společenství s takovým zaujetím, až připomíná Davida Attenborougha. Dokumentární série se těší velkému zájmu: každou reportáž už na YouTube zhlédly stovky tisíc lidí a v komentářích se nešetří chválou. Těžko se ubránit myšlence, že ukrajinským divákům vystaveným čím dál chmurnější realitě skýtá pohled na nezdolnost přírody určitou útěchu.

Na přelomu června a července rozvířila internetové vody zpráva o veleúspěšné skupině The Velvet Sundown. Jedná se přitom o průměrnou, bezživotně znějící hudbu, u které existuje důvodné podezření, že byla vygenerována umělou inteligencí. Sama kapela se dušuje, že je skutečná, avšak její fotografie i fakt, že nelze dohledat její historii ani minulost jednotlivých členů, naznačují, že by za jejím vznikem mohla stát společnost Spotify, na jejíž streamovací platformě se poprvé objevila a za krátký čas zde nasbírala téměř půl milionu sledujících. Co tyto posluchače na generickém hudebním sypání psychedelickým ptáčkům láká? Opravdu těžko říct.

V mládí jsem byl amatérským mineralogem. Abych si ty blahé časy v dospělosti připomněl, stal jsem se členem facebookové skupiny Geology. Za nějaký čas jsem si všiml, že velká část příspěvků je generována pomocí AI, navíc evidentně postovaná z účtů obsluhovaných boty. Přišlo mi to dokonale absurdní: milovníci výtvorů přírody se na internetu rozplývají nad jejich umělým obrazem. Poslední dobou začaly být příspěvky nejen generované, ale i vyloženě bizarní. Jako by svou umělost přestaly skrývat a naopak ji stavěly na odiv. Když jsem na jejich nepatřičnost poukázal, setkal jsem se s nepřátelskými reakcemi členů skupiny. Lidští uživatelé začali bránit právo botů postovat generované obrazy a prezentovat je jako realitu. Od té doby skupinu vnímám jako sociologický experiment. Možná v takové – jen trochu větší – skupině žijeme všichni a na umělost produktů, jež konzumujeme, už nemáme potřebu reagovat negativně. Zvyšujeme poslechovost vymyšleným hudebním projektům typu The Velvet Sundown a se zájmem si prohlížíme ilustrační obrázky u článků na internetu, které možná také napsala umělá inteligence.

Tento text jsem napsal sám, bez ­­použití AI. Snad se to pozná z toho, že je trochu ne­­ohrabaný. V blízké budoucnosti se možná ne­­ohrabanost stane žádanou kvalitou – půjde o důkaz, že se jedná o lidskou práci bez po­užití umělé inteligence. Jenže i lidská neohrabanost, nešikovnost nebo přímo nablblost může být změřena, zvážena, nastudována a posléze napodobena. Za jakým účelem by se ale něco takového vyplatilo dělat? Odpověď naznačuje slovo „vyplatit se“. Třeba někdy v budoucnu začneme vyhledávat věci, které se nevyplatí – věci nezajímavé, nudné, nesrozumitelné a nepřenosné –, abychom měli jistotu, že jde o autentický lidský výtvor. Být nesrozumitelný, nudný a nepraktický bude výrazem odporu lidských tvůrců proti všudypřítomné AI. Naší zbraní je nepraktičnost!

Že je fotbal – a sport obecně – nekonečný se­­riál, to není nijak překvapivé seznání. Pozoruhodnější jsou jednotlivá dramata, která se na poli této dnes patrně nejsledovanější lidské činnosti odehrávají. Čeští fanoušci kupříkladu v minulých dnech řešili „kulobuch“ Tomáše Chorého: slávistický útočník na konci zápasu proti Slovácku udeřil ležícího brankáře Heču pěstí do intimních partií. A jako každý správný mediální příběh i tento čin potřebuje žánrové zařazení. V tomto případě jde o směs psychologického dramatu a procedurální detektivky. Novináři i uživatelé sociálních sítí dopodrobna rozebírají hříšníkův duševní profil a kladou si věčnou otázku: Může se člověk napravit? Tato konkrétní kauza naznačuje spíše negativní odpověď. Chorý se sice dlouho držel zpátky, ale jako by mu jeho příjmení nalinkovalo osud: přišel nevyhnutelný „blikanec“.

Díky všudypřítomným kamerám se z posuzování činu stává detailní rekonstrukce. Záběry se skládají, přibližují a zpomalují, aby bylo jasné, jak bolestivý ten úder byl. Důkazy hovoří poměrně jasně – teď už zbývá hříšníka obžalovat a odsoudit. Podle všeho mu hrozí až půlroční stopka. Jedná se o pořádnou komplikaci nejen pro tým s ambicí obhájit první místo, ale i pro samotného reprezentanta. Z dlouholeté hvězdy Viktorie Plzeň, která si přes počáteční nevraživost získala srdce slávistických fanoušků, se vmžiku stal odpadlík, nad nímž si myje ruce jak trenér, tak vedení klubu. Uvidíme, jak se tato epizoda dál vyvine…

Kdo by potřeboval americké seriály, když tolik napínavých příběhů najde na českých trávnících?