Zastupitelstvo Českých Budějovic 16. prosince schválilo návrh rozpočtu na rok 2025. Vedení města, ovládané jihočeským hejtmanem Martinem Kubou z ODS, z návrhu vyřadilo zcela nezbytnou rekonstrukci Domu umění na náměstí Přemysla Otakara II., v němž sídlí Galerie současného umění a architektury. Tímto rozhodnutím přijde vniveč dvacetimilionová dotace, kterou město na rekonstrukci dostalo od státu. Nejde však jen o špatné hospodaření radnice. Kuba veřejnosti lhal, když tvrdil, že chce instituci zachovat. Jeho cílem přitom od počátku byla když ne likvidace, tak minimálně marginalizace nejprestižnější umělecké instituce ve městě. Teď už otevřeně přiznává, že mu na galerii nezáleží.

Důsledkem politiky budějovické ODS je od­­chod úspěšného kurátora Michala Škody a devastace galerie včetně edukačního programu pro děti, nemluvě o mezinárodní ostudě. Dům umění byl totiž součástí kandidatury města na Evropské hlavní město kultury v roce 2028. To je cena za ambice politika, který chce investovat do věcí, jež budou „víc vidět“, aby mohl vést nikdy nekončící politickou kampaň a pózovat před fotografy při otevírání megalomanských projektů.

Otázka je, co bude s Domem umění dál. Kuba dříve „argumentoval“ historickým účelem budovy – ta přece ve středověku vznikla jako měšťanský dům! Ve středověku ovšem těžko mohla být postavena galerie. První takovou institucí u nás byla Národní galerie, založená na konci 18. století – což Kubovi během školní docházky zřejmě uniklo. Edukační oddělení galerie přitom sloužilo mimo jiné právě k tomu, aby následující generace podobnými kulturními znalostmi disponovaly a nevypouštěly z úst takové nesmysly jako jihočeský hejtman. Každopádně člověk nemusí být detektiv, aby pojal podezření, že likvidace Domu umění, obhajovaná tím, že objekt vznikl jako měšťanský dům, je jen prvním krokem k jeho privatizaci. Snad se tam nakonec místo současného umění nenastěhuje některý ze současných měšťanů.

Česká republika si v roce 2021 vytyčila strategický plán Cirkulární Česko 2040, tedy cestu, jak snižovat objem odpadu, který končí na skládkách a ve spalovnách, a více recyklovat. I proto dnes ve sběrných dvorech vznikají takzvané re­-use pointy, místa, kde mohou občané odevzdávat věci, pro něž už nemají využití, ale mohly by se hodit někomu jinému. Můžete si odtud odvézt kočárek, kolo, skříň nebo stolek, případně se prohrabat hromadami knih, hrnečků nebo hraček. Improvizované re­-use pointy občas vznikají také jinde, třeba na sídlištích, kde je zakládají aktivní občané, kteří se o ně následně i starají. Bez jejich péče by z nich totiž brzy byly nevzhledné skládky.

Podobný prostor před lety vznikl i na pražském sídlišti Krč, konkrétně v otevřeném prostoru přízemní části Modrého pavilonu. Jedná se o příhodné místo, protože je chráněno před nepřízní počasí a vlastně nemá jiné využití. Místní tu postavili stůl a skříň, kam lidé odkládali textil nebo hračky, a co se během pár dní nerozebralo, to se dalo do pytlů a odneslo do kontejnerů. Vše fungovalo až do podzimu, kdy několik obyvatel přišlo s peticí za odstranění předávacího stolu, protože se u něho prý scházejí feťáci. Radnice Prahy 4 na petici zarea­govala okamžitě – bez jakéhokoli upozornění stůl i skříň zlikvidovala. Podobný osud ostatně potkal i knihobudku na Přístavišti, jakkoli radní pro kulturu tvrdil, že se jen opravuje. V sousední Praze 12 podobně složená politická reprezentace vznik knihobudek raději vůbec nepřipouští.

Cirkulární Česko 2040 tak bohužel na místní úrovni zatím moc nefunguje – lidé v Krči se musí vrátit k vyhazování nevyužívaných věcí do přeplněných kontejnerů. Tam si je ale najdou jen ti odvážnější.

Zhusta probíraným tématem nedávné doby se stalo opouštění platformy X. Britský Guardian zavelel k odchodu a u nás ho následoval Alarm a Deník Referendum. Důvody? Jedná se o toxické prostředí, jež vyhovuje zájmům krajní pravice a nejbohatšího člověka Sluneční soustavy Elona Muska, který se sítě zmocnil v roce 2023, když koupil společnost Twitter, Inc. (Pro Marka Zuckerberga ale budou všichni jmenovaní pracovat dál.)

Přestože se sociálním sítím dlouhodobě vyhýbám, na twitteru jsem si účet před časem založil. Nikoli proto, abych ho aktivně používal, ale čistě z observačních důvodů. Bohužel jsem občas neodolal a utrousil pár slov. Zpravidla šlo o pokusy vytrolit trolly, jenže vzhledem k tomu, že nemám žádné sledující a nikoho vyjma pár kočičích účtů sám nesleduju, moje příspěvky neměly takřka žádný dosah. Na druhou stranu mě těšilo, že sociální síť používám v rozporu s jejím smyslem. Pokud jsem něco na twit­ter napsal a chtěl jsem, aby se o tom někdo dozvěděl, musel jsem mu to prostě převyprávět. Ne vždy se tato aktivita setkala s pochopením. „Vždycky jsem si na tobě vážila, že nejsi na sítích,“ dozvěděl jsem se například od blízké osoby, když jsem jí reprodukoval tweet, v němž jsem oznamoval, že Hamás právě propustil rukojmí, protože už nemohl vydržet, jak se na to český twitter pořád ptá. A když jsem na výpad, že Ádvojka je banda parazitů vysávající státní rozpočet, zareagoval nabídkou „Vysaju tě jako A2, kocoure“, dostal jsem srdíčko od redakčního kolegy, úleva se však nedostavila.

Neměl bych tedy platformu X taky opustit? Jako v případě každého rozchodu jde ovšem i o to, co dál. Shodou okolností jsem zrovna v době, kdy jsem začínal mít dojem, že se do Muskovy sítě příliš zaplétám, našel ve schránce kondolenci od jakési „tety z Kolína“. Pošta ji omylem doručila na moji smíchovskou adresu místo do ulice s podobně znějícím názvem v Malé Chuchli. Nelenil jsem a kondolenci jsem na správné místo dopravil. Když jsem vhazoval psaní do schránky, pocítil jsem po delší době skutečnou radost. Připadal jsem si, že zakládám novou sociální síť.