Přítelkyně našla na ulici pěkné zánovní plátěné tenisky se vzorem a chtěla poradit, jestli si je má nechat. Zaujala mě značka Startas a místo výroby: chorvatský Vukovar. Jak už to se mnou bývá, zahájil jsem rešerše. Takže: startasky se začaly vyrábět v roce 1976, rychle si získaly oblibu a staly se jedním z úspěchů jugoslávského závodu Borovo. I ten má pozoruhodnou historii: továrnu na předměstí Vukovaru původně založil Jan Antonín Baťa, po roce 1945 byla zestátněna a pod novým názvem vyráběla boty pro celou Jugoslávii.

Jenže pak do Vukovaru – města obývaného Chorvaty i Srby – přišly jugoslávské války a větší část továrny byla zničena. Když se město probralo z hrůzy, které se v Chorvatsku oficiál­ně říká Vlastenecká válka, začal zbytek závodu fungovat opět pod názvem Borovo, ale už jako chorvatská firma. V roce 2013 pak vstala z mrtvých i značka Startas, vsadila na retroprogresivní design i branding a zamířila na zahraniční trhy s mottem „original non­-aligned sneakers“, což je odkaz na Hnutí nezúčastněných zemí – kdysi významnou organizaci, v níž se Jugoslávie spřátelila se zeměmi globálního Jihu, čímž vzdorovala logice studenoválečného dělení světa na východní a západní blok. Tenisky jako by se snažily navázat na to lepší z jugoslávského dědictví – jenže pak jim to mateřský koncern trošku zkazil.

V sobotu 5. července měl v Záhřebu koncert chorvatský ultranacionalistický zpěvák a bývalý voják Marko Perković alias Thompson. Je smutné, že šlo o největší hudební akci v dějinách Chorvatska a koncert s největším počtem prodaných lístků v dějinách lidstva. Za písničky plné odkazů na fašistický a genocidní ustašovský režim zaplatilo přes 280 tisíc lidí, skoro desetina dospělých obyvatel země, a další desetitisíce přihlížely. Thompson si přitom v některých zemích nenávistným obsahem svých textů vysloužil zákaz vystupování. A co udělalo Borovo? Ušilo mu na koncert boty, jaké za poslední války nosila chorvatská národní garda – prý „pro člověka, který svými písněmi vstoupil do dějin“ –, a ještě se tím pochlubilo na sítích.

No, a co teď s těmi teniskami? Nechat si je, když jsou zadarmo, anebo se jich radši vzdát?

Planeta zatím nehoří úplně celá, a tak se lidé z celého světa opět vydávají na letní dovolenou. Dle výzkumu pro agenturu CzechTourism bude 65 procent dotázaných Čechů a Češek trávit volno ve vlasti, přičemž tři čtvrtiny z nich se hodlají věnovat pěší turistice. K té vybízí i známá turistická oblast České Švýcarsko v blízkosti česko­-německých hranic. Úpadek návštěvnosti po rozsáhlých požárech v létě 2022 je tentam, a tak „vstupní bránu“ do oblíbené lokality – obec Hřensko – navštíví ročně až sto padesát tisíc lidí.

Já jsem se do Hřenska vydal ještě před vypuknutím hlavní sezóny, a měl jsem tak možnost nasát genia loci bez zástupů turistů. Ihned po průchodu pomyslnou branou se odhalí místní skvosty. Hlavní ulici lemují obchody a stánky nabízející keramické trpaslíky, vystřelovací nože, fotbalové dresy, značkové oblečení za překvapivě nízké ceny, rybářské vybavení, elektronické cigarety a také trička s motivy spojenými s obdobím Hitlerovy třetí říše. Četl jsem, že v sousedním Sasku se této módě poslední dobou daří, a ani v Hřensku nejsou nacistické symboly na tričkách německojazyčného návštěvnictva vzácným úkazem. Pokud se vydáte dále městem, narazíte na restaurace s umaštěnými, potrhanými a roky neaktualizovanými jídelními lístky, podivně zrekonstruované hotely, bistra posetá reklamními materiály a sem tam nějaký ten hrázděný dům. Dalším lákadlem je procházka vyhořelým lesem ke zprivatizované Pravčické bráně.

Okouzlen „krásami“ Hřenska jsem se vydal pěšky přes hranici, abych se podíval, jak to funguje v Sächsische Schweiz. Hned v první vesnici – s roztomilým názvem Schmilka –, oproti Hřensku prosté reklamního smogu, jsem natrefil na vkusně zrekonstruovaný mlýn s řemeslnou pekárnou, nabízející čerstvé koláče se šlehačkou a další lákavé pokrmy i nápoje. Člověk si tu může posedět při zurčícím potůčku, občerstvit tělo i duši a následně se vydat na další cestu.

Čímpak asi Hřensko lidem ublížilo, že ho ­stihl tak krutý trest?

Když někdo potřebuje popsat sociální reprodukci něžným způsobem, často se uchýlí k pořekadlu, že jablko nepadá daleko od stromu. Co to vlastně znamená, nám ukazuje svět sportu. Na faktu, že šestnáctiletý Damián Čech podepsal svoji první fotbalovou smlouvu, by nejspíš nebylo nic tak pozoruhodného, kdyby se nejednalo o syna historicky zřejmě nejlepšího českého brankáře Petra Čecha. Ano, to byl ten vysoký pán v tankistické helmičce, který si během své kariéry přišel na více než padesát milionů eur. Peníze si vydělal poctivě, o tom žádná. Jeden by ale čekal, že jeho syn využije takové finanční zázemí například ke studiu na nějaké prestižní škole nebo že si bude válet šunky někde na pláži. Prostě cokoli jiného než v brutálně konkurenčním prostředí chytat kulatý nesmysl a doufat, že sklidí aplaus, když ho někdo trefí zblízka do obličeje.

Pohled na potomky dalších hvězd sportovního nebe výmluvně ukazuje, že jablko nejen nepadá daleko od stromu, ale dokonce se od něho mnohdy ani trochu neodkutálí. Hádejte, kterým sportem se živí syn naganského hrdiny Roberta Reichela. A mohli bychom pokračovat: potomek Michaela Schumachera taky jezdil Formuli 1 a ruská hokejová hvězda Alexandr Ovečkin sdílí videa, která dokazují, že jeho synek se naučil dřív bruslit než chodit. Sportovní kapitál se zkrátka dědí s až děsivou přesností. Sport je lákavý sociální výtah – kdo by nechtěl zabezpečit rodinu tak, aby jeho děti nemusely nikdy pracovat? V praxi do něj ale výrazně promlouvá sociální reprodukce, která způsobuje, že se nám naši sportovní oblíbenci vracejí v mladší, naklonované podobě.