„Místo, kde se zastavil čas“, „druhý domov“ nebo „kultovní hospoda“, lze se dočíst v novinových článcích informujících o nejspíš nezvratném konci dejvické nádražky. Reportéři vyrazili takříkajíc přímo do terénu, aby svým čtenářům přinesli smutnou zprávu o mizejícím světě. V textech se opakuje známá romantická idea o společenství, kde člověk člověku je stále ještě bratrem, a čtení vyvolává neodvratitelný pocit, že starý dobrý svět je postupně nahrazován novým, sterilním.

Ačkoli tyto světy na první pohled působí jako protějšky, něco přece jen sdílejí. V obou hraje důležitou roli nostalgie: ten starý ji má přímo v erbu, ale ani novému světu není nostalgický přístup cizí – stačí si všimnout, jak často se novým věcem snažíme dodat patinu, jež má evokovat opotřebovanost. Ukazuje to i vizualizace nové podoby nádražního podniku: šedivé flekaté zdi, matně nalakovaný dřevěný nábytek, bar postavený z luxfer. Současná nádražka je ošuntělá, ta, která ji nahradí, bude taky – ovšem jen naoko.

Podobně vyhlíží jiný podnik, nacházející se jen o pár set metrů vedle. Nazývá se staromilsky Automat a věci se zde taky dějí tak nějak postaru. Každý večer se zde u vysokých stolků – takzvaně na stojáka – tísní nepřeberné množství lidí, pijí ze sklenic z retro potiskem a výčepní jsou oblečeni do kožených zástěr, o nichž tušíte, že se někdy nosívaly, jen nevíte kdy.

A ještě něco tyto dva světy – tak vzdálené, a přitom blízké – spojuje. Pokaždé, když v nádražce vypiju víc než tři kousky, dostaví se ráno dva nepříjemné důsledky: bolest hlavy a průjem. Měl jsem za to, že problém spočívá ve špatně ošetřeném pivu, a tak jsem jednou zašel k „novostaré“ konkurenci – sour je přece něco jiného než nakyslý staropramen, říkal jsem si. Výsledek byl bohužel stejný. Aspoň že účinek kvašených mírně alkoholických nápojů představuje v tomto prudce se měnícím světě jistotu, po níž není třeba tesknit.

Znáte lepší sportovní disciplínu než výmluvy reagující na dopingové nálezy? Já ne. Samozřejmě vyhrává ten, koho sice usvědčí z užití zakázané látky, ale trest je mu snížen na minimum díky nějakému absurdnímu vysvětlení. Do čela žebříčku se prodral italský tenista Jannik Sinner. Aktuální světová jednička září nejen na hřišti, ale i v zákulisí. Loni v březnu byl dvakrát pozitivně testován na anabolický steroid. Jak se mu do krve dostal? Jeho fyzioterapeut si prý postříkal prsty sprejem obsahujícím zmíněnou látku a ta se pak při masáži prostřednictvím drobné ranky na tenistově nevinném těle dostala do krevního oběhu. Taková smůla! Proč používá masér pro zlepšení výkonu svých prstů steroidy, ponechme stranou… Vedení světového tenisu naštěstí bylo shovívavé: Sinner přišel o pár bodů v žebříčku a trochu peněz, ale mohl dál hrát. Podobně úspěšný byl kdysi s vysvětlením dopingového nálezu španělský cyklista Alberto Contador: clenbuterol se mu dostal do těla v kontaminovaném steaku. Cyklisté se sice kvůli váze deset měsíců v roce živí jen špagetami, Contador nicméně přinesl cyklistické federaci účtenku z daného podniku a mohl pokračovat v závodění.

Hůř dopadla ruská krasobruslařka Kamila Valijeva, která ještě před vypoklonkováním Rusů ze světa sportu stihla získat olympijské zlato v Pekingu (už tehdy se však nad ní vznášely pochybnosti). Za vše mohl trimetazidin a její dědeček. Nejprve tvrdila, že dědečkův lék omylem pozřela, pak si ale vzpomněla, že se vlastně jen napila ze stejné sklenice, z níž on předtím tabletku zapíjel. Podle poslední verze měl dědeček své patnáctileté vnučce upéct narozeninový dort, přičemž mu pilulka spadla do těsta. Tohle už neprošlo, takže vyfasovala zákaz startu na čtyři roky. Ale už napřesrok se jakožto neutrální sportovkyně může zúčastnit olympiády v Itálii, a tak se možná dočkáme dalších zajímavých historek.

Zatímco urgentní příjem v suterénu motolské nemocnice je jak vystřižený z amerického seriálu Pohotovost, o patro výš si připadáte jak v Nemocnici na kraji města, a dokonce si tu můžete zajít k „ženě za pultem“ a čekání si zpříjemnit chlebíčkem. Je mi jasné, že mít rád lidi je v profesích, v nichž s lidmi přicházíte denně do styku, dost těžké, proto mě mile překvapil doktor na příjmu ortopedické kliniky. Ačkoli se většinu času díval do počítače, zvládal se mnou celkem vkusně vtipkovat. Od sestry jsem na cestu na pokoj dostala čokoládku Merci a informaci, že jsem vyhrála poslední místo na oddělení. A opravdu: chudák, který přišel na řadu po mně, si musel na plánovanou reoperaci pár dní počkat.

S příchodem do lůžkové části mi ale zatrnulo. Z pootevřených dveří se kromě pachu moči a dezinfekce linuly zvuky televizních reklam a střelba z dopoledních seriálů. Vůbec mi nedošlo, že součástí léčby může být i celodenní televizní masáž. Rčení, že ticho léčí, je buď překonané, anebo se ticho považuje za luxus a musíte si za něj připlatit. Na pokoji mě uvítal pořad Sama doma, během nějž jsem se převlékla a uhnízdila na lůžku. Když jsem zjistila, že útržky rozhovoru o suché aranži ke mně doléhají i přes špunty v uších, začala jsem si zoufat. Na čtení jsem se soustředila špatně, a tak jsem se snažila rozptýlit brouzdáním po internetu. A ejhle, ten sympatický doktor z příjmu, jehož jsem považovala za svého zítřejšího operatéra, hraje v Ordinaci v růžové zahradě anesteziologa. Že bych přece jen vzala televizi na milost, abych viděla, co mě čeká?

Seriály z nemocničního prostředí jsem ten den už nemohla dostat z hlavy. Po setmění jsem oknem pozorovala protější budovu v naději, že v jednom z poloosvětlených kamrlíků zahlédnu Inu s Blažejem, a když mě druhý den převezli na sál, rozhlížela jsem se naopak s obavou, zda se nade mnou nezjeví tvář doktora Cvacha. Kapačku mi ale napíchli příliš rychle a já upadla do blaženého spánku…