close search

literatura

Databáze RIV na ruském kole – literární zápisník

Petr A. Bílek/#16/2016
literatura

Temný klenot z Londýna

Pavel Kořínek/#16/2016
literatura

Kabaret U Neožvástu – idiot dýchá

S.d.Ch./#16/2016
literatura

Amulet

Roberto Bolano/#16/2016
beletrie/literatura

Dopis spící ženě

Tadeusz Dąbrowski/#16/2016
báseň čísla/literatura

Sejít z hor

Jakub Vaníček/#16/2016
literatura

Forma mě nezajímá

Anna Fauknerová,Jakub Hankiewicz/#16/2016
literatura

divadlo

Roztroušená shakespearióza

Nina Vangeli/#16/2016
divadlo

L jako Lust

Juraj Savinský/#16/2016
divadlo

film

Houština českého filmu

Antonín Tesař/#16/2016
film

Nakročení správným směrem?

Tomáš Stejskal/#16/2016
film

Opravdoví detektivové

Ondřej Pavlík/#16/2016
film

Nepřekonatelná propast nostalgie

Kamil Fila/#16/2016
film

umění

Je to také jen práce?

Lenka Lindaurová/#16/2016
umění

Jeviště současného umění

Jen Kratochvil/#16/2016
umění

Black Mask

#16/2016
galerie/umění

hudba

Digitální monstrum

František Formánek/#16/2016
hudba

společnost

Žebrácká sociologie, politická hegemonie

Jiří Přibáň/#16/2016
komentář/společnost

Plnoprávní a ti ostatní

Josef Kedi/#16/2016
společnost/zahraničí

par avion

Martin Teplý/#16/2016
společnost/zahraničí

Leháro před tanky – vykřičník

Martin Hekrdla/#16/2016
společnost

Totalitarismus v Rusku

Matěj Metelec/#16/2016
společnost

Sahara libre

Ondřej Kamenický/#16/2016
odpor/společnost

napětí

Lukáš Rychetský/#16/2016
odpor/společnost

Příliš kreativní disident

Jan Machonin/#16/2016
společnost

různé

Too Creative Dissident

Jan Machonin/#16/2016
english/různé

Mezi pedofilií a pedofobií

Miloslav Caňko/#16/2016
esej/různé

minirecenze

#16/2016
minirecenze/různé

Mladá generace film nespasí

Antonín Tesař/#16/2016
rozhovor/různé

Anarchie je nyní

Ondřej Císař/#16/2016
recenze čísla/různé

Eskalátor

Prvním vozidlem považovaným za automobil byla tříkolka firmy Karla Benze, která se poprvé rozdrkotala na cestě v německém Mannheimu v roce 1885. Dnes se odhaduje počet vozidel na planetě na více než miliardu. A zatímco na konci druhé světové války můj bosý otec v rodné Dobrušce oslavně běžel spolu s kamarády za automobilem, kdykoli nějaký městem projel, dnes by měl potíž tamtéž přejít ulici. Technologický pokrok a materiální blahobyt je přijímán v naší kultuře jako normální věc – a týká se to i aut. Lidé dokonce říkají: „Miluji řízení“. Přitom, jak podotkl Erazim Kohák, „výfuk auta je bambitka, která míří na plíce každého z nás“. Je to jako mazlit se se zbraní.

Když už je šéfovou pražského magistrátu uměnovědkyně, leckdo by si myslel, že sféře kultury nastaly zlaté časy a bude to mít pozitivní dopad i na tu její oblast, která není vysloveně komerční a masová. V lednu letošního roku se zdálo, že je jeden pozitivní případ spolupráce mezi městem a uměleckou scénou na světě: rada hlavního města Prahy schválila pětiletou bezplatnou zápůjčku jedné z hal v Holešovické tržnici občanskému sdružení Containall a centru současného umění Karlin Studios. Zejména pro druhou organizaci to znamenalo doslova vytržení trnu z paty, protože vystěhování z dosavadního prostoru v Karlíně bylo už několik let na spadnutí. Ale jak se říká: sliby, chyby. Ačkoli už byla pro budoucí nájemce

„V obchodním centru v Praze na Andělu ubodala jedna žena druhou. Chovanec: Nebyl to terorismus,“ hlásal před nedávnem titulek na Aktuálně.cz. Alláhu zaplať, že se o incidentu nedozvěděli PR manažeři Islámského státu, protože v opačném případě bychom zřejmě museli konstatovat, že se džihádismus dostal už i k nám. Je to zvláštní: zatímco v letech 1999 až 2013 v USA podle statistik organizace CDC zemřelo při teroristických útocích zhruba třikrát méně lidí než během spánku nechtěným uškrcením ložním prádlem, v létě roku 2016 to – minimálně podle chování médií – vypadá, že potenciálním teroristou je každý agresivní trouba. Hysterie zkrátka funguje jako kvalitní hnojivo. Naštěstí i dnes může být člověk zabit poctivým způsobem a ze