LP, iDEAL Recordings 2020

„Pokud v roce 2020 vyjde vyšinutější deska, dejte nám vědět,“ píše se v doprovodném textu k eponymnímu albu skupiny The Gagmen, na němž se kromě ústředního tria (Aaron Dilloway, Nate Young a Joachim Nordwall) podílel i Andrew W. K. Úvahy nad vychýlením z normality nicméně nejsou namístě, podnětnější jsou otázky po smyslu opakování v hudbě. Zjednodušeně se dá říct, že masové rozšíření loopovacích pedálů na přelomu tisíciletí bylo na experimentální scéně souběžné se všeobecnou chutí stavět. Zasmyčkováním a vrstvením zvukového materiálu lze postavit takřka cokoli – podle toho, jaké má kdo ambice, schopnosti a vybavení: někomu postačí garáž, jiný se nespokojí ani s katedrálou. Frontman Einstürzende Neubauten Blixa Bargeld se například ve svém sólovém programu Rede/Speech pokoušel pomocí looperu stvořit anděla či sestrojit Sluneční soustavu a leckomu to přišlo hodné obdivu. O dvě dekády později si čím dál víc uvědomujeme, že se ze světa stalo nesmyslně zastavěné místo (přesto však spousta lidí nemá kde bydlet!) a v nutnost stavět už nevěří ani někteří architekti. Nahrávka The Gagmen svým přístupem k repeticím do této situace skvěle zapadá. Smyčky nejsou využívány jako konstrukční prostředek, nýbrž jako zrcadlo, v němž se odrážejí především mezery – místa bez funkce, zaplněná maximálně pohozenými odpadky a zarůstající plevelem. Pomalé tempo evokuje bloumání – jako by se hudebníci a s nimi i posluchač bezcílně pohybovali nečitelným prostorem proluk mezi zástavbou. Je úleva slyšet hudbu, která záměrně nikam nespěje.