Na základní škole jsem seděl v lavici vedle velké nástěnné mapy České republiky, na níž se kromě standardních kartografických znaků nacházely také různé kresbičky ztvárňující regionální emblémy. Dodnes si dokážu vybavit obrázky klavíru, monumentálních skalisek nebo žiraf a nosorožců, které vyplňovaly plochu mého rodného kraje. Podobné mapy samozřejmě neaspirují na zobrazení strukturálních nerovností a i u ostatních oblastí se předvádělo to „hezké“, přesto jsem měl už odmala utkvělou představu Královéhradeckého kraje jako něčeho vznosného, malebného nebo atraktivního. Tomu nahrávají i pří­zviska největších měst – Hradci Králové se od meziválečného rozkvětu říká „salon republiky“, Jičín si především díky televiznímu seriálu o loupežníku Rumcajsovi vysloužil označení „město pohádek“ a Trutnovu se vzhledem k jeho poloze přezdívá „brána Krkonoš“. Ostatně i předobraz jednoho z nejznámějších českých literárních děl, idylizující Babičky, pochází z východočeského Ratibořického údolí.

Ani mapy volebních výsledků, které sice nepředstavují rozhodující indikátor kvality života, nicméně i při letmém pohledu mohou leccos prozradit, nenaznačují hlubší strukturální problémy – ve srovnání s jinými kraji zde neopanovalo hnutí ANO nadprůměrný počet obcí a měst. Horské oblasti, jako jsou Krkonoše či Orlické hory, si naopak (i vzhledem ke koncentraci vlekařů a majitelů penzionů) udržují pověst bašty ODS. Teprve na…