S polovinou šéfredaktorského kolektivu časopisu Plav – Alžbětou Knappovou, Michaelou Melichovou a Martinem Pšeničkou – jsme mluvili mimo jiné o tom, jak se jim daří udržet a rozvíjet měsíčník pro překladovou literaturu v době čím dál větších finančních tlaků.

Michaela Melichová, Martin Pšenička a Alžběta Knappová. Foto
Plav má s A2 společné přinejmenším dvě věci: vychází od roku 2005 a jeho název je nejspíš záhadou i pro velkou část čtenářstva. Jak časopis vznikl? A navazuje na periodikum Světová literatura z let 1956 až 1996?
Martin Pšenička: Plav vznikl v okruhu přátel, kteří se setkávali na festivalu Šrámkova Sobotka a vydávali tam festivalový věstník. Světovou literaturu měli rádi, chyběla jim, a v květnu 2005, necelých deset let od jejího zániku, začali vydávat vlastní časopis, který na ni svým zaměřením navazoval. Od té doby se redakce Plavu hodně proměnila, a tak je jeho název – přes mnohé, často až fantasticky vyznívající pokusy ho objasnit – záhadou i pro nás. Záhady je možná někdy lepší nechat záhadami.
Vedle překladů a recenzí publikujete také eseje a držíte si i v českém prostředí ojedinělou rubriku „kritika překladu“. Je obtížné najít pro ni autorstvo?
Michaela Melichová: Velmi. Právě dlouhodobé obtíže při shánění autorstva nás vedly k rozšíření záběru na „esej překladatele“ či nejnověji „esej o překladu“. Ukazuje se, že sám překladatel dané knihy je v řadě případů jediný, kdo je schopen specifika a úskalí překladu reflektovat – ale ani to vždy neplatí. Mnohokrát se nám potvrdilo, že…Článek je přístupný předplatitelům*kám.