Rozkoš z komiksu

Různí teoretici považují za otce komiksu různé autory: Williama Hogartha pro sekvenčnost a použití bubliny, Rodolpha Töpffera pro jeho romány v obrazech nebo F. R. Outcalta s jeho Žluťáskem (Yellow Kid). Jak to vnímáte vy?

Podle mého byl nejdůležitější Töpffer [ženevský učitel a výtvarník žijící v první polovině 19. století, autor tehdy novátorských satirických obrázkových historek; napsal Esej o fyziognomii, v níž se zabýval možnostmi sekvenčního vyprávění, z něhož se vyvinul komiks – pozn. autora]. On jediný poznal potenciál nového média. V jeho dílech si komiks poprvé uvědomil sám sebe.

Romány v obrazech od jeho doby učinily značný pokrok – autoři vyzkoušeli řadu výtvarných technik, žánrů i formátů. Jako by za těch sto padesát let dosáhly svého plného potenciálu. Existují ještě cesty, kterými by se mohl ubírat dál?

Myslím, že s prostředím internetu se novou výzvou stává interaktivita.

Ve svých přednáškách projevujete jistou antipatii vůči dnes často používanému termínu graphic novel – grafický román. Proč? Existuje vhodnější termín?

Není to antipatie. Jen necítím potřebu razit speciální termín pro… co vlastně? Pro propracovanější, „literárnější“, tlustší, černobílý komiks pro dospělé? Je to přece stále komiks. Podobné škatulky se jen těžko vymezují, a jejich vymezení se v každé zemi liší. Výraz graphic novel poprvé použil Will Eisner, který jím chtěl zdůraznit zaměření na dospělého čtenáře.

Myslíte, že existují specifické národní teorie komiksu?

Američtí kritici se méně soustředí na sémiotiku komiksu. Dva nejvýraznější z nich, Will Eisner, autor publikace Komiks a sekvenční umění (Comics and Sequential Art), a Scott McCloud, který vydal knihu Rozumět komiksu (Understanding comics), byli kreslíři. Není se co divit, že se soustředili spíš na rozbor vyprávěcích technik. Naopak Francie se už od průkopnických prací Pierra Fresnault-Deruella ze sedmdesátých let soustředí na teoretičtější, analytičtější přístup.

Celosvětově nejcitovanějším teoretikem komiksu je McCloud. Nebojíte se, že se jeho termíny stanou mezinárodním jazykem komiksové teorie?

Myslím, že to je spíš otázka jazyka. Zatímco anglicky dnes čte skoro každý, práce v jiných jazycích jsou méně dostupné.

Na českých univerzitách a akademiích existují ateliéry nových médií, ale na rozdíl od Francie se doposud žádný nespecializuje přímo na komiks. Byl jste lektorem komiksových studijních programů, můžete přiblížit, jak takové studium komiksu vypadá?

V Angoulême otevírá Evropská univerzita obrazu (Ecole européenne supérieure de l’image) tříletý obor. Studenti mají předměty kreslení a řadu cvičení, ale absolvují i teoretičtější přednášky z dějin komiksu nebo scenáristiky.

Je nějaký rozdíl mezi výtvarným a scenáristickým studiem komiksu?

Univerzita nepořádá speciální kurs pro scenáristy a pochybuji, že by v budoucnu pořádala – psát se můžete naučit jinde. Nemyslím si, že by se komiksové scénáře tolik lišily od scénářů filmových nebo od románů.

Ve vyspělejších komiksových kulturách je možné se kresbou komiksu živit. Ale co komiksovou teoriií?

Ani ve Francii se většina autorů neživí jen komiksem a mívá další práce: ilustraci, reklamní kresby, storyboardy, výuku… A komiksový teoretik? To není profese, jen rozkoš [jedna z Groensteenových prací se jmenuje Rozkoš z komiksu – pozn. autora].

Jaký je objem komiksů publikovaných ve Francii? Mohou komiksová nakladatelství počítat s podporou státu?

V roce 2006 bylo ve Francii publikováno na 3700 alb, což je podstatně víc než kdykoliv dříve – a víc než dost. Ano, nakladatelé mohou počítat s podporou státu, ale jen u projektů, které jsou prodejně náročné. A jedná se většinou o půjčky, které je třeba v průběhu let splatit.

Ve svém nakladatelství Éditions de l’An 2 jste vydal komiks Anna chce skočit od české autorky Lucie Lomové. V Česku kniha vyšla až několik měsíců poté. Jaký měla ve Francii úspěch?

Kritika ji přijala dobře – ale prodeje nebyly vysoké. Těžko můžete očekávat zázrak u autora, kterého nikdo nezná, když mu konkuruje tolik jiných knížek.

Plánujete přetiskovat další zahraniční autory?

Počátkem příštího roku vyjde Brit Gary Northfield, Holanďanka Judith Vanistendaelová nebo Američan David Martin Goodbrey. Samé objevy.

Máte po svém výletu na pražský Svět knihy a třeboňský Anifest přehled o situaci na komiksovém trhu u nás? Co byste domácím autorům a nakladatelům doporučil?

O zdejším trhu mám přehled jen všeobecný. Mám-li doporučovat, pak nejspíš, aby si nakladatelé i autoři hledali vlastní styl, vlastní identitu – namísto kopírování zahraničních, nejčastěji amerických vzorů. Pouze jedinečností dosáhnete univerzálnosti.

Jakou cestu má zvolit český autor, chce-li publikovat svůj komiks ve Francii?

To nejvíc závisí na stylu práce. Doporučil bych rozhlédnout se po festivalu v Angoulême a kontaktovat nakladatele, kterému by jeho práce mohly konvenovat.

Osm let jste řídil angoulêmské komiksové muzeum. Co taková funkce obnáší?

Jako ředitel a kurátor jsem vedl muzeum v letech 1993–2001. Muzeum však nejsou jen sbírky a stálé expozice, tak se označuje celé komiksové oddělení Národního centra pro komiksové umění a obraz (Centre National de la Bande Dessinée et l’Image – CNBDI), které se zabývá třeba i obrazy digitálními. Byl jsem zodpovědný za rozšiřování sbírek a za výstavní programy, workshopy a vzdělávání, za knihovnu, dokumentaci a publikační činnost. A v roce 1996 jsem začal vydávat magazín Deváté umění (Neuvième Art – 9e Art).

Má komiks nějaká výzkumná a sběratelská specifika oproti jiným oblastem umění?

V komiksovém muzejnictví vlastně musíte vytvářet dvě paralelní sbírky: tištěné publikace a původní kresby. A zejména výstavní režim pro kresby je velmi přísný. Po tříměsíční výstavě musí kresby kvůli křehkosti papíru tři roky ležet v depozitáři bez přístupu světla. Abyste mohl výstavy obměňovat, potřebujete tedy podstatně víc kreseb a materiálů, než jaké jsou skutečné výstavní kapacity.

Co ve své funkci považujete za největší úspěch?

Asi není na mně, abych hodnotil své úspěchy. Možná by se za ně dalo považovat získání asi šesti tisíc originálních komiksových kreseb nebo vedení velkých výstav autorů jako Töpffer, Herriman nebo Moebius.