México ilustrado

„Mexiko je světlice vystřelená do vzduchu, vyzařuje světlo. Nikdo v Evropě nezůstává netečný vůči novým kulturám skrytým uvnitř americké džungle. Archeologové nemohou věřit tomu, že zpod stromů se vynořují nové a nové pyramidy. Mezoamerika by mohla být Řeckem Nového kontinentu. Mayské umění, přiškrcené jako jaguár v bažinách, způsobí, že archeologové zakoušejí největší zážitek svého života. (…) Mexičané jsou náhle hodni obdivu, velká mayská civilizace jim dodává na významu a přitažlivosti, které dříve neměli. Dědicové takovýchto mistrů určitě jsou umělci, jaké svět očekává. Mexické nástěnné malířství oslní mnohé, a když se objeví Tři velikáni, jejich hnutí je bouřlivě přijímáno a kritici vyhlásí novou renesanci světového umění v Mexiku, neboli Pupku Měsíce.“

Tak nějak mohla vypadat atmosféra Mexika v letech 1920–1950, jak ji popisuje Elena Poniatowska, tedy v době, kdy se národ po krvavé mexické revoluci (1910–1917) vzepjal k obrovskému kulturnímu rozmachu. To nové, co se tu rodilo, přitahovalo umělce jak z USA, tak z válkou unavené a vyprahlé Evropy.

Mexiko je surrealistické

André Breton po návštěvě prohlásí, že „Mexiko je surrealistickým místem par excellence“; Antonin Artaud za autentickým Mexikem (možná spíše za vyhlášeným halucinogenem peyote) spěchá z hlavního města do Tarahumary. Začínají přijíždět movití severoameričtí turisté toužící po exotice, jejichž kroky směřují hlavně na Yucatán či do Oaxaky. Tak je bezděky posilován obraz Mexika jako země výhradně rurální, v níž to opravdové představují jen lidové umělecké předměty plné barev a neobvyklých tvarů.

Muraly, obrovské nástěnné malby Diega Rivery, José Clementa Orozka a Davida Álfara Siqueirose ohromují novostí a monumentálností. Často jsou na nich zobrazeny výjevy z venkovských lokalit s většinou indiánských obyvatel. Ti byli protagonisty četných muralů, avšak ve skutečnosti za revoluce mnoho nezískali (o své si řekli až v roce 1994 při povstání v Chiapasu). Nástěnné obrazy často opomíjejí Mexiko, které mílovými kroky směřuje k modernitě, Mexiko s rozvíjející se městskou kulturou, Mexiko avantgardní, jehož umělecké projevy v oblasti literatury a výtvarného umění si ničím nezadají s výtvory evropských uměleckých směrů.

Zobrazit a vzdělat

Obraz Mexika jako země kaktusů, tequily a sombrer, který dosud přetrvává ve vědomí nejednoho Evropana, vyvrací unikátní výstava grafického designu v Cervantesově institutu, nazvaná México ilustrado, 1920–1950: Imágenes e ideas – Mexiko v ilustracích, 1920–1950: Obrazy a ideje. Vystavené knihy, knižní obálky, plakáty, dobové časopisy a noviny doprovázené výmluvnými ilustracemi, grafikami a karikaturami však dokládají, že nejde jen o Mexiko v ilustracích. Slovo ilustrovat (ilustrar) totiž ve španělštině znamená nejen doprovodit knihu či časopis ilustracemi, nýbrž také vzdělat, poučit či vysvětlit.

Mexiko po mexické revoluci je zemí, kde vzdělání se skutečně stalo prioritou. Spisovatel a kontroverzní politik, tehdejší ministr veřejného vzdělávání José Vasconcelos (1882–1959) se dokázal povznést nad nejrůznější osobní animozity. Dal muralistům k dispozici zdi veřejných budov, aby na ně malovali obrazy, jejichž prostřednictvím měl lid, neznalý písma, poznávat své dějiny. Zahájil alfabetizační kampaň. Do nejzapadlejších koutů rozlehlé země se rozjeli učitelé a učitelky, které to ve venkovské machistické společnosti, ovládané církevními pověrami a místními kasiky, měly obzvláště těžké.

Bylo zapotřebí knih a osvícených časopisů. Vznikají edice dětské literatury, vydávají se učebnice, propagační plakáty, v novinách vycházejí karikatury, často namířené právě proti zpátečnické církvi. Modernizuje se nakladatelský průmysl, zdokonalují se grafické techniky, tiskne se moderní typografií. Vzdělávacího procesu se aktivně účastní ti nejlepší spisovatelé a výtvarní umělci z Mexika i odjinud.

Ve třicátých letech se Mexiko stává zemí, kde po nastolení Frankovy diktatury nacházejí vřelé přijetí španělští republikánští intelektuálové a umělci, o něco později umělci z jiných částí Evropy, kteří prchají před nacismem. Imigrace pro Mexiko není přítěží, naopak. Z mezinárodního tvůrčího kvasu vzniká cosi jedinečného. Své o tom určitě věděl i (česko)slovenský umělec Koloman Sokol (1902–2003), který přijal pozvání mexické vlády a vyučoval na mexické Akademii výtvarných umění, kde založil katedru grafiky.

Mezi nacionalismem a kosmopolitismem

Výstava v Cervantesově institutu přináší bohatou ukázku tvorby mexického grafického designu z let 1920–1950. Hraniční roky nebyly zvoleny náhodou. V roce 1920 byly po skončení ozbrojené části revoluce zahájeny reformy, z nichž, vedle zemědělské, patřila ta vzdělávací k nejvýznamnějším. V roce 1950 vyšlo zásadní dílo o mexické identitě, esej Octavia Paze (1914–1998) El laberinto de la soledad (Labyrint samoty, 1950), který jako by symbolicky uzavřel dlouhé období tázání po budoucí podobě země.

Pečlivě vybrané exponáty dokládají intelektuální kvas Mexika první poloviny 20. století. Z knižních obálek a titulů lze vycítit pnutí mezi nacionálními tendencemi, které představují díla zdůrazňující Mexiko folklorní, a kosmopolitismem, představovaným například básněmi Xaviera Villaurrutii (1903–1950). Na výstavě je zastoupena grafická tvorba proslulých umělců, jako jsou Diego Rivera (1886––1957) či Leopoldo Méndez (1902–1969), i těch u nás méně známých: Dr. Atla (1875–1964) a jeho družky Nahui Olin (1893–1978) či Miguela Covarrubiase (1904–1957). Mnozí z nich se podíleli na grafické úpravě děl, jejichž autory byli esejista Aflonso Reyes (1889–1959), básník Xavier Villaurrutia či spisovatelé Mariano Azuela (1873–1952) a Martín Luis Guzmán (1887–1976).

Putovní výstava byla poprvé představena v květnu 2010 v Madridu a Praha je druhým místem, kde je možné ji zhlédnout. Připravil ji valencijský historik umění, profesor Salvador Albiñana, který v oblasti mexického grafického designu bádá již více než dvacet let. Je to znát. Téměř čtyřsetstránkový katalog obsahuje nejen kopie vystavených děl, ale i bohatý textový doprovod ve španělštině a angličtině.

Autorka je hispanistka.