Domácká krása antifašismu

Jistý František Rek občas sedí doma v Budějovicích a občas jezdí na parcelu ven z města. Někdy na něj přijde chvíle a on si opakuje, že není František, ale Francisco, a myslí na Španělky. Anebo ještě líp: na andaluské Cikánky v kolových sukních bez kalhotek, však s nimi za občanské války ledacos prožil. V deštivém Santiagu de Compostela na severozápadním balkoně Iberského poloostrova zase sedávala jistá Carmen a přemýšlela nad diplomkou o interbrigadistech. A také nad tím, že by chtěla slyšet dokonalý příběh, být statečná a odjet někam pryč. I vyrazila do Čech na lov interbrigadistů. O jejím loveckém úspěchu s Františkem, o Františkově vyprávění i o dokonalých příbězích vůbec vypráví elegantní knížka Markéty Pilátové, nazvaná Hrdina od Madridu. Knížka­panák, chce se říct, anebo spíš knížka­cunca: malá porcelánová mistička, z níž se na severozápadě Španělska pije víno, které chutná všelijak, ale účinkuje stoprocentně.

Země tortilla

Hrdina od Madridu velice přesně zachycuje zvláštní typ nostalgie po Španělsku, kterou dobře znají ti, kdo se odtamtud vrátili po delším pobytu. Interbrigády nebo Erasmus – všude poznáte tortillu z vajec a brambor i churros s horkou čokoládou, odporné a lákavé zároveň. V Granadě padnete pod olivovník, a kdo se dostane do Galicie jindy než v létě na svatého Jakuba, ten zmokne tak, že si to bude pamatovat. Z podobných vzpomínek, zaretušovaných ubíhajícími lety, se člověku v hlavě snadno vyloupne určitý archetyp země, který se možná nebude příliš lišit od toho, co vypráví František. On v té zemi potkal ženské ženy a mužné muže (gay García Lorca z nich byl nejmužnější, praví s uznáním) a všechno, co kdy potřeboval k životu, ho naučili andaluští Cikáni pod horou Mulhacén. A tak žije jaksepatří a svou tortillu si „klohní z poctivých vajíček od poctivých slepic“.

Františkovo vyprávění o válce může občas čtenáři připomenout dědečkovy vzpomínky na italské tažení z Jirotkova Saturnina (1942). Teplá noc a mrtví kamarádi, padající symbolicky do vavřínů. A mezi tím stojí český kluk antifašista, který umí vzít za práci a klidně se postaví Hemingwayovi i politrukům. Na začátku knihy si František říká, že ho Carmen rozebrala líp než kdejaký cvokař. Čteme tedy a očekáváme traumata. Pravda, občas se nějaké objeví, tu spojené s matkou, tu se zabíjením, ale všechno je to tak dávno, že je to spíš příběh než pravda. I ty nejostřejší věci se ve Františkovi ohladily a zakulatily a on před Carmen sedí jako starý muž, který leccos prožil, ale nezbláznil se z toho. Když se pak na stará kolena vrací do Španělska a prakticky na každém kroku nachází kusy svého příběhu, nedivíme se. Takový zaokrouhlený chlap musí mít i příběh kruhový.

Válka tak akorát

Vzpomínání na interbrigadisty v samotném Španělsku má přitom ke konsensuálnímu vděku ztvárněnému autorkou poměrně da­­leko. Mimo území Katalánska se skromné pomníčky obvykle ukrývají na kampusech univerzit a i tam je každou chvíli někdo ošklivě pokreslí. Země archetypálních dědků, Cikánek, anarchistů, Lorky, ale i nezhojených konfliktů si svůj charakter drží i osmdesát let po Frankově povstání. U Pilátové zůstávají španělské boje o výklad minulosti stranou. Možná jí jde především o minulost jednoho Čecha a o to, co se děje se vzpomínkami. A možná ji baví tvořit obraz pitoreskní země, kde lze být hrdinou čerpajícím sílu ze zabitých nepřátel, pozorovat hromadné popravy z úkrytu s nožem v zubech a pak se vrátit domů doprostřed jiné války, dát se k partyzánům a všechno to přežít a vyprávět v neupraveném bytě nadšené Carmen z konce světa.

Na pozadí barvité krajiny jasně vynikne průzračnost interbrigadistické duše. Je příjemné číst v dnešní době o antifašistech spojených v jednotné frontě bez ohledu na nuance svých politických přesvědčení a o jednom vzdáleném a zvláštním konfliktu. Čekali bychom, že pod vahou blížícího se střetu světových mocností španělská občanská válka hned skončí, že se stane jen čárkou v kalendáři. Že španělská republika zahyne jedním úderem, jedním náletem na Guerniku. Ono to však nějaký čas trvá. Skoro se chce říct, že přesně tak dlouho, aby z konfliktu vzešel dobrý chlap a z něj pak pěkné, stručné vzpomínání, které dospěje z minulosti do současnosti právě včas, aby se všechny linky mohly spojit. Aby se psi zakousli do svých vlastních ocasů. Ale ještě je tu Carmen, posluchačka. Pro Františka nesrozumitelná, potřebná a žádoucí. Přežije ho. A na kratičký okamžik mu přináší iluzi, že se v jeho životě něco změní. Jenom iluzi, nic jiného. V tak dokonale vykrouženém útvaru, jakým se František stal, stejně žádný prostor ke změně není.

Autor je komparatista.