I když se v obsáhlém a stále se rozrůstajícím fantasy cyklu Zaklínač mnohé problémy řeší několika údery mečem, zajímavější jsou na něm vypravěčské postupy a etický rámec. Andrzej Sapkowski není „polský Tolkien“, ale autor s velkým citem pro dialogy, skeptickým přístupem k historii a svébytným smyslem pro humor.
Aniž by si toho literární kritika výrazněji všímala, začal se v minulé dekádě do české a slovenské literatury navracet folklor. Zatímco komerčně úspěšné Žítkovské bohyně oplakávaly zánik staletých tradic, vstoupil na scénu nový, méně svazující přístup, v němž se folklor může pojit nejen s bylinkářstvím, ale i s queer identitou.
Občas se vyplatí oprášit knihy, které skoro nikdo nečte. Slovenská spisovatelka Terézia Vansová před sto lety stvořila literárního sourozence Draculy či Melmotha, který se zničehonic zjeví ve Zvolenu, vetře se do spořádané rodiny, děsí pohledem mrtvého a rozsévá zkázu, dokud ho nestihne krutý trest.
I když trávíme více času u obrazovek a méně nad knihami, v souhrnu čteme víc než kdy jindy. Zároveň ale máme vzrůstající potíže se soustředěním a pochopením. Jak chřadnutí kognitivních schopností v době digitálních technologií souvisí s dávným Platónovým varováním před důsledky používání písma?
Petr Rákos je nejen autorem jediné české havraniády a pohádek, v nichž klokani schovávají v kapse cigarety, ale především mistrem alternativních pohledů. Ačkoli se dnes jedná o pozapomenutého spisovatele, jeho tři prózy patří k tomu nejšílenějšímu a nejodvážnějšímu, co vyprodukovala česká postmoderna.





