Aniž by si toho literární kritika výrazněji všímala, začal se v minulé dekádě do české a slovenské literatury navracet folklor. Zatímco komerčně úspěšné Žítkovské bohyně oplakávaly zánik staletých tradic, vstoupil na scénu nový, méně svazující přístup, v němž se folklor může pojit nejen s bylinkářstvím, ale i s queer identitou.

Občas se vyplatí oprášit knihy, které skoro nikdo nečte. Slovenská spisovatelka Terézia Vansová před sto lety stvořila literárního sourozence Draculy či Melmotha, který se zničehonic zjeví ve Zvolenu, vetře se do spořádané rodiny, děsí pohledem mrtvého a rozsévá zkázu, dokud ho nestihne krutý trest.

I když trávíme více času u obrazovek a méně nad knihami, v souhrnu čteme víc než kdy jindy. Zároveň ale máme vzrůstající potíže se soustředěním a pochopením. Jak chřadnutí kognitivních schopností v době digitálních technologií souvisí s dávným Platónovým varováním před důsledky používání písma?

Podkrkonoší dalo české literatuře nemálo opomenutých mistrů – jen z Nové Paky a okolí pocházeli například Josef K. Šlejhar, Jan Opolský nebo Eduard Kučera. Zároveň je to kraj spiritistů, což se odráží v prózách Josefa Kocourka z konce dvacátých let 20. století.