Písně radostných obětí
Z českého a slovenského autorského folkloru
Návraty k folklorním prvkům bychom vám rádi představili prostřednictvím aktuální tvorby Dominiky Moravčíkové (viz rozhovor na s. 20–21), Jely Abasové (rozhovor na s. 6) a Petra Šmída. Nechybějí tu useknuté kohoutí hlavy, oráči, nebohé dívky hledající pokoj na krchově, mytická monstra nebo zakleté děti. Motivy, které dobře známe, ale potřebujeme je stále a znovu.
Poznámky o zombijské katastrofě
Uznávaný mexický básník Luis Felipe Fabre, známý jako kritik „psaní v první osobě“, se ve své třetí sbírce, nazvané Básně hrůzy a tajemství, nechává inspirovat populární kulturou. Kromě jiného tu narazíme na pasáže zachycující „zombijskou katastrofu“, která vede k „posmrtnému trvání hladu a bídy“.
Toto jsou mé klíče
Nejlepší české básně uplynulého roku
Požádali jsme literárního kritika Martina Lukáše, aby sestavil výběr „nejlepších“ českých básní ze sbírek, jež vyšly v uplynulém roce. Dvanáct různorodých textů ukazuje, „nakolik je pro poezii důležitá perspektiva výpovědi“. Mimo to se v doprovodném komentáři dočteme, že literatura je „trapnost, která je o to nepatřičnější, oč usilovněji se jejím prostřednictvím pokouší člověk postavit světu“.
Opařevy
„Sešeřilo se nad mlýny / které melou z posledního.“ Následující text, v němž se prozaické pasáže střídají s verši, v několika výjevech reflektuje pobyt v Dětské psychiatrické nemocnici Opařany. Můžeme ho číst jako zprávu o stavu tuzemské péče o duševní zdraví, ale i jako teenagerský příběh o zacelování jizev a cestě ven.
Život v kolonii
Jakub Řehák ve své nové poezii pokračuje v průzkumu zaprášených pražských zákoutí, do nichž často bere i svou animu – ženu, již oslovuje a s níž se potkává v zahradních restauracích a nonstopech. Přeludné obrazy periferie jsou plné erotického jiskření, všednosti i smutku: „všechno je poezie říkám / ale cítím že jsem na světě sám“.
