Návraty k folklorním prvkům bychom vám rádi představili prostřednictvím aktuální tvorby Dominiky Moravčíkové (viz rozhovor na s. 20–21), Jely Abasové (rozhovor na s. 6) a Petra Šmída. Nechybějí tu useknuté kohoutí hlavy, oráči, nebohé dívky hledající pokoj na krchově, mytická monstra nebo zakleté děti. Motivy, které dobře známe, ale potřebujeme je stále a znovu.
Podle klasického mýtu sestupuje Orfeus do říše mrtvých, aby získal zpět Eurydiku. V ukrajinské povídce, vzniklé nedlouho před rozpadem Sovětského svazu, má však mytický hrdina odehrát koncert v podivném domě obývaném zvířaty i lidmi. Jde o alegorii, fantastiku, nebo slovanskou grotesku?
Při četbě povídky oceňovaného, ale do češtiny nepřekládaného autora z Černé Hory si můžeme klást otázku, kdo je tu vlastně živý a kdo mrtvý. Není vypravěčova matka jenom přízrak? A vypravěč sám? Nebo je nakonec největší zdechlinou samotná literatura?
Máme se víc bát živých, nebo mrtvých? Kolem této otázky se točí povídka jedné z předních latinskoamerických spisovatelek současnosti. Dvě sestry na prahu dospívání si cestou z církevní školy chodí půjčovat hororové filmy, ale noční můry se začnou zdát jen jedné z nich…
V jedné dlouhé větě se Miroslav Olšovský nechává strhnout horečnatou rozpravou se sebou samým, v níž se dotýká podstaty psaní, povahy umění i zákonitostí jazyka a reality. Procházíme špinavým městem, propadáme se do světa šílenství, nazíráme na poválečné umění jako na hromadu trosek. „Nikdy se nenaučit jazyk těch, kteří nám vládnou, jedině tak jde zůstat při smyslech.“