„Když tě naplní ta podivná teplá a měkká hmota, máš chuť se schoulit do klubíčka, máš chuť někoho obejmout,“ píše autorka, která se ve své osobní, výrazně emocionální tvorbě vrací k tématům blízkosti, hledání jazyka, emigrace či překonávání traumat z dětství. Následující ukázka zachycuje krizi přátelského vztahu spojenou s tělesným prožitkem prázdnoty.

Kurzorem myši donekonečna vyhledávat knihy, které momentálně nejsou dostupné. Usadit se v červeném křesílku a pozorovat čtenáře. Naléhavě dýchat. Přesunout se do oddělení poezie a dokolečka přepočítávat počet lamp na stropě.

V ukázce z nové prózy Viktora Špačka se postupně prohlubuje vzájemné odcizení dvou bratrů, až vygraduje výbuchem vzteku a výčitek. Nakonec sourozenecká komunikace probíhá už jen prostřednictvím nahodilého, nesmyslného detailu: plechovky kočičího žrádla.

„Zbavila jsem se skoro všeho. Rodiny, manželství, práce, bydlení, věcí i lidí. To jsem v posledních letech dělala, vyklízela,“ prohlašuje francouzská spisovatelka Constance Debré v závěrečné části své pamfleticky vyostřené trilogie. V následující ukázce pokračuje ve „velkolepém díle zkázy“, o němž jsme si mohli udělat představu díky loni vydanému překladu novely Love Me Tender.

Návraty k folklorním prvkům bychom vám rádi představili prostřednictvím aktuální tvorby Dominiky Moravčíkové (viz rozhovor na s. 20–21), Jely Abasové (rozhovor na s. 6) a Petra Šmída. Nechybějí tu useknuté kohoutí hlavy, oráči, nebohé dívky hledající pokoj na krchově, mytická monstra nebo zakleté děti. Motivy, které dobře známe, ale potřebujeme je stále a znovu.