V jedné dlouhé větě se Miroslav Olšovský nechává strhnout horečnatou rozpravou se sebou samým, v níž se dotýká podstaty psaní, povahy umění i zákonitostí jazyka a reality. Procházíme špinavým městem, propadáme se do světa šílenství, nazíráme na poválečné umění jako na hromadu trosek. „Nikdy se nenaučit jazyk těch, kteří nám vládnou, jedině tak jde zůstat při smyslech.“

V povídce peruánské spisovatelky Kariny Pacheco se zhmotňuje temná historie její země, ve které v osmdesátých letech válčila vláda s maoistickou organizací Světlá stezka. Obyvatelé se ocitli mezi nenasytnými mlýnskými kameny lidských dějin a vše skončilo jako obvykle: ztrácením lidí, mučením a masovými hroby.

Povídka ze souboru Faust na vesnici zachycuje to, co uměl francouzský spisovatel Jean Giono nejlépe: vystihnout rázovité postavy z francouzského venkova, tentokrát postavené tváří v tvář smrti. Z jednoduchého dialogu o zařizování pohřbu čerstvě zemřelého se vynořují vesnické reálie, zvyky i vztahy mezi lidmi.

Jednou z hlavních postav oceňované novely Jeruzalém od portugalského spisovatele Gonçala M. Tavarese je doktor Theodor Busbeck. Ten se snaží pochopit směřování dějin, definovat „dějiny hrůzy“ a hodlá „formulovat vzorec, který shrne příčiny zla, které nepotřebuje k existenci strach, toho příšerného zla; téměř nelidského zla, protože není ospravedlnitelné“.