close search

literatura

Kulminace léta

Alexej Sevruk/#11/2018
beletrie/literatura

Bořeniště – Na mezi

Matouš Jaluška/#11/2018
literatura

Když byl New York vesnicí

Kolonialismus v hate free společnosti

Josefina Formanová/#11/2018
literatura

Robinson bez moře, s odvahou

Veškerá poezie Zbyňka Havlíčka

Miloslav Caňko/#11/2018
literatura

Jizvy a šrámy

Kruté vzpomínky na Rwandu

Vojtěch Šarše/#11/2018
literatura

Je to věc, že umím tahle slůvka – literární zápisník

Josef Fulka/#11/2018
literatura

Čas nic nespravil

S Beatou Umubyeyi Mairesse o psaní po rwandské genocidě

Vojtěch Šarše/#11/2018
literatura

Účasť

Ján Gavura/#11/2018
báseň čísla/literatura

divadlo

Ztraceni v obrazech

Postmoderní mnohohlasí v Divadle X10

Dominik Melichar/#11/2018
divadlo

film

Krokem, nebo v běhu?

Tomáš Stejskal/#11/2018
film

Jezdec v herním bludišti

Martin Svoboda/#11/2018
film

Čím víc vím, tím víc metal

Anna Krejčířová/#11/2018
film

Plody mraků dětské imaginace

Natálie Něudačina/#11/2018
film

Koláže skutečnosti

Antonín Tesař/#11/2018
film

Pod povrch věcí

Eliška Děcká/#11/2018
film

Umění nedokonalosti

Česká filmová loutka

Kamila Boháčková/#11/2018
film

umění

Lu Yang

#11/2018
galerie/umění

Internacionální orgie

Nad bienalizací grafického designu

Martin Vrba/#11/2018
umění

Ostravský Saigon

Spodní proudy lokální výtvarné scény

Jaroslav Michna/#11/2018
umění

hudba

Chceme lékaře místo DJů

Ibiza hledá cesty, jak omezit bezuzdný turismus

Martin Zoul/#11/2018
hudba

společnost

napětí

Lukáš Rychetský/#11/2018
odpor/společnost

Neklidná Macronie

Francie v době masových protestů

Jakub Horňáček/#11/2018
odpor/společnost

Symbol zvaný chruščovka

Starý experiment sovětského bydlení v nové době

Tereza Reichelová/#11/2018
společnost

Počeštěný maoismus

Pracovní analýza Egona Bondyho

Tomáš Schejbal/#11/2018
společnost

par avion

Z čínských médií vybral Filip Jirouš

Filip Jirouš/#11/2018
společnost/zahraničí

Jaderná smlouva s Íránem

Postamerické zřízení světa

Golrokh Nafisi/#11/2018
společnost/zahraničí

Poučení z roku 1848

Jiří Přibáň/#11/2018
komentář/společnost

různé

Bohu žel

Antonín Tesař/#11/2018
minirecenze/různé

Ismail Kadare: Palác snů

Libuše Valentová/#11/2018
minirecenze/různé

minirecenze

#11/2018
minirecenze/různé

Prstenec mrtvých robotů

S Trevorem Paglenem o sběru dat a kosmickém inženýrství

Václav Janoščík/#11/2018
rozhovor/různé

Nebezpečí jediného příběhu

Se spisovatelkou Sofi Oksanen o mafiánech z Východu a čisté krvi

Ema Stašová/#11/2018
rozhovor/různé

Divočina v nás

Nad nesmyslností vyprávění o nevinné krajině

Fiona Sampson/#11/2018
esej/různé

Okouzlující sebestřednost

Psí ostrov Wese Andersona

Klára Vlasáková/#11/2018
recenze čísla/různé

Eskalátor

Štětínská univerzita v květnu opět pořádala interdisciplinární konferenci o Karlu Marxovi a jeho následovnících. V ústraní přímořského letoviska však účastníky na domněle autonomní akademické půdě překvapila policie. Na pokyn prokuratury přijela zjišťovat, jestli tu náhodou nedochází k protinárodní činnosti a propagaci totalitárního zřízení ve smyslu zákona o Institutu národní paměti. Příslušníci hledali půl hodiny a nic nenašli. Škoda! Možná ale jenom neměli dostatečnou průpravu: co si měli počít s „estetizací politiky“, „subverzivním potenciálem“ nebo dokonce „odcizením“, když nikdo nic neukradl? Obávám se, že tudy cesta nevede. Není přece možné plýtvat penězi a časem na vzdělávání zásahových jednotek v nuancích nepřátelské

Vždycky jsem si myslela, že pokud mají nějaké skupiny lidí být vůdci revolučních změn, budou to ti, kteří mají zkušenost s útlakem z pozice oběti. Když však sleduji dění v Gaze a to, jak se k němu staví velká část izraelské a židovské společnosti, zažívám zklamání. Kdo jiný než národ, který si při všech příležitostech připomíná, že prošel pěti tisíci lety pronásledování, by měl být vnímavý k útisku jiných skupin! Přes dva tisíce civilistů bylo postřeleno a autority tomu říkají obrana. Jak je možné, že někdo s takovou historií nechává v Gaze živořit téměř dva miliony Palestinců? Poslední zbytky mého

Na hejty z úst politiků jsou neziskovky a aktivisté dávno zvyklí. Na občanskou společnost si ale rád došlápne třeba i autor metropolitního plánu Roman Koucký. V rozhovorech pravidelně šermuje termíny jako „doba temna“, „nemocná společnost“ či „aktivistická anarchie“. Častuje jimi ty, kteří nesdílejí jeho neoliberální vizi, ve které je žádoucí do podoby města co nejméně zasahovat a de facto ho nechat volnému trhu. Školky nebo zeleň přece nepotřebují ochranu před developerskými plány, svobodná a chytrá společnost si je zajistí i bez obtěžující regulace. Do práce by architektům neměli mluvit nejen ti, kteří chrání městskou zeleň nebo se brání husté výstavbě

Strip