close search

literatura

Láska ústí v únavu

Jan Bělíček/#13/2014
literatura

Veřejný, čtenářský a odborný zájem

Marta Martinová/#13/2014
jiné/literatura

+++

Sam Shepard/#13/2014
báseň čísla/literatura/přednáška

Kmen literátů

Petra Hůlová/#13/2014
literatura

Ostrovy reality

Miroslav Olšovský/#13/2014
beletrie/literatura

Literatura bez střechy nad hlavou

Kateřina Piorecká/#13/2014
literatura

divadlo

Revoluce je fiesta

Martina Černá/#13/2014
divadlo

film

Interaktivní animáky

Jiří Flígl/#13/2014
film/jiné

Estetika rybolovu

Antonín Tesař/#13/2014
film

umění

Šátky

Anna-Sophie Berger/#13/2014
galerie/umění

Bejvávalo dobře – na oprátce

Ondřej Fuczik/#13/2014
divadlo/umění

O budoucnosti jen nesníme

Lenka Kukurová/#13/2014
umění

Věda, nebo propaganda?

Eva Krátká/#13/2014
umění

Křídlatý lev v cirkusové póze

Milena Bartlová/#13/2014
umění

hudba

Přírodní rádio

Jan Sůsa/#13/2014
hudba

Spiritualita podle postnoiserů

Ondřej Parus/#13/2014
hudba

společnost

Mezi globalizací a glokalizací

Břetislav Horyna/#13/2014
společnost

napětí

Lukáš Rychetský/#13/2014
odpor/společnost

par avion

Michal Špína/#13/2014
jiné/společnost/zahraničí

O kritickém myšlení

Jiří Přibáň/#13/2014
komentář/společnost

Hemžení na pravici

Jiří Koubek/#13/2014
společnost/zahraničí

Prekariát, nová riziková trieda

Lukáš Likavčan/#13/2014
společnost

Všichni jsme Can Vies

Arnošt Novák/#13/2014
odpor/společnost

Alenka za zrcadlem filosofie

Václav Janoščík/#13/2014
společnost

různé

Invaze diletantů

Karel Piorecký/#13/2014
esej/různé

minirecenze

#13/2014
minirecenze/různé

Učíme se organizovat zdola

Jan Bělíček/#13/2014
rozhovor/různé

Hlavně rychle

Jiří Růžička/#13/2014
recenze čísla/různé

Eskalátor

Kdo trochu sleduje kulturní dění, nemohl si nevšimnout smutného konce jedné legendy. Činoherní studio, působící v Ústí nad Labem od roku 1972, bylo během několika týdnů (od ledna do března 2014) zlikvidováno byrokratickým úsilím ústeckých zastupitelů. Jen díky nezlomnosti členů uměleckého souboru a úsilí řady ústeckých občanských sdružení a jednotlivců divadlo nezaniklo. Jako Činoherák Ústí bude od nové sezóny hrát v bývalém kině Hraničář. Pod názvem Národ sobě II běží nyní celonárodní sbírka, v níž mohou občané podpořit další fungování divadla. Byť jde o svého druhu vítězství občanské společnosti nad byrokracií, je zřejmé, že takto divadlo může fungovat jen omezený čas. Magistrát mezitím rozjel čistě potěmkinskou akci

ИВАН, ИДИ ДОМОЙ! Právě tak se jmenuje tematická rubrika v jedenáctém letošním čísle časopisu Tvar. Přemýšlím, kolik znám Ivanů. Ivan byl můj dědeček. Ivan je kamarád ze střední. Ivan je člověk, který nám pronajímá byt. Ivan Poustevník je jedním z prvních českých svatých. Ivan je asi nejrozšířenější jméno z ukrajinského folkloru. Pak mě taky napadá Ivan Martin Jirous a Ivan Klíma, Ivan Blatný a Ivan Diviš, Ivan Olbracht (byť vlastním jménem Kamil) a Ivan Wernisch. Norbert Holub si v úvodním textu povzdechne, že Rusové udělali ze slov „liberál“ a „demokrat“ politické nadávky. Moc dobře chápu a sdílím potřebu vymezit se vůči ruské agresi. Je nad slunce jasné, že přítomnost

Každý rok, sotva nás počasí svlíkne do šortek, je vyhlížím. Je jich čím dál míň, ale ještě tady jsou. Obvykle starší, moudřejší, protože ti už nemusejí řešit, komu se zalíbí. Lidi, co nosí ponožky v sandálech. Nenávist, kterou tahle kombinace v některých snobech vyvolává, je fascinující. Zdánlivě jde o odpor k nevkusu, příbuzný odporu k Babicovým dobrotám a receptům z mimibazaru. Jenže na rozdíl od smaženého bůčku a salámových dortů fusekle nikomu neubližují. Nebude vám z nich blbě, nezadělávají na rakovinu střev. Hysterie kolem nich je čistě estetická, respektive módní. Anebo ještě lépe: zakomplexovaná. Tanec kolem ponožek v sandálech se totiž spustil, když se jim začali smát cizinci. Tahle česká