Nejvzývanější bůh současného urbanismu má jméno „město krátkých vzdáleností“. „Nákupy, práci, zábavu, vše pořídíte v klidu do patnácti minut, aby bylo město přívětivé pro lidi,“ vysvětlují zaníceně urbanisté. „Takové Vinohrady mít všude,“ zasní se architekti. Jdu se tedy projít po Korunní a místo původních obchodů se nemůžu dopočítat ekodesignových showroomů. Cestou k Českému rozhlasu mám možnost nechat se ostříhat v pěti barbershopech. A centrum proměnila pandemie už v úplné město duchů. Jedu radši domů. Vystoupím na Strašnické a na pěti stech metrech k domovu míjím dvě pekárny, tři drogerie, hodinářství, papírnictví, dvě řeznictví, domácí potřeby, kadeřnictví, optiku, lékárnu, asi patery potraviny a několik hospod. Chodník je plný – vyhýbám se důchodcům, tramvajákům a asijským prodavačům. Romští a ukrajinští dělníci křičí přes celou ulici a SK Bušírna chrlí ze dveří malé osvalené postavy s pitbuly. Dokonce i pár černochů tu máme! Prošly snad Strašnice faceliftem pod taktovkou Institutu plánování a rozvoje nebo studia Zahy Hadid? Ne, jen se tu nikdy moc nezvedly nájmy a neuhnízdil se tu žádný kulturní spasitel. Takhle jednoduché to je, milí městští plánovači, s vaším vysněným „funkčním městem pro lidi“. Místo přebujelých metropolitních plánů by možná stačilo víc prosazovat dostupné bydlení pro všechny.