Skutečným místem našeho zrození bylo vy­­hnanství. Nezrodili jsme se tehdy, když si jeden člověk ohraničil území a prohlásil je za své. Ani tehdy, když si jiný postavil palác a několik stařešinů ho provolalo králem. Ani tehdy, když jeho syn zbudoval Chrám a učinil ho středobodem svého království. Stalo se to, když jsme byli vyhnáni z Ráje – to tenkrát jsme se zrodili.

Poušť kolem nás rozkvétala v dobách, kdy jsme po ní bloudili – ne, když jsme ji rozparcelovali a obehnali ploty.

Tím, co nás utvářelo, nebyl stát, nýbrž egyptské otroctví, babylonské zajetí a rozptýlení po přístavech a přímořských městech Římské říše, kam nás exil rozesel jako semínka.

Viděli jsme matky našich matek, jak je unášeli do Asýrie a Persie a nedovolili jim vrátit se zpátky. Viděli jsme strýce a synovce v knihovnách Alexandrie, v zahradách Granady, ve školách ve Vilniusu a na tržištích v Soluni, než museli i odtamtud odejít. Viděli jsme také své druhy, jak se plahočí přes Himaláje, balkánská pohoří a Karpaty, aby předváděli své kejklířské umění na tržištích a nádvořích Národů, jak letovali jejich hrnce a brousili jejich nože. Viděli jsme sestry a bratry vyhnané z Afriky, jak v potu tváře pracují, aby Národy mohly mít svá práva a své státy. Viděli jsme další, ztracené v pohraničních lesích, vyvržené vlnami všech moří, plující na převrácených bárkách, zahnané na širé moře od břehů všech Národů.

Viděli jsme své bratrance a sestřenice, jak je vyháníme namířenými zbraněmi z jejich domovů a z jejich polí, vyobcované ze země jejich předků ve jménu ukončení našeho exilu. Ve jménu toho, abychom se stali Národem jako všechny ostatní. Takovým Národem ale být nechceme.

Nechceme se od Národů učit umění, jak zabydlovat a opečovávat domov. Exil nás naučil jinému umění – umění po domově tesknit, abychom porozuměli stesku těch druhých. Naučili jsme se bloudit, putovat, kočovat, stěhovat se, hauzírovat a vandrovat – a také trmácet se, potloukat, loudat se, courat a toulat a občas jen tak bezcílně bloumat. Ale když se Vládci a Utiskovatelé nedívali, naučili jsme se také umění zápasit. Zažili jsme utrpení, ale také jsme vyšplhali na vrcholky hor a viděli jsme, že svět je širý. Teprve tehdy, když jsme tam stáli a rozhlíželi se s vědomím, že jsme doposud nenašli střed světa a možná nikdy nedojdeme na jeho kraj – právě tehdy náš národ dospěl a pochopil, že nepotřebuje žádnou vlast, žádnou otčinu a žádnou zemi zaslíbenou.

Proto tedy nyní jménem židů, ­položidů, kryptožidů, podvodných židů, zvědavců k židovství vábených, židů, kteří mají pramálo společného s židovstvím, a také nežidů a všech, kteří se pohybují kdekoli mezi tím, tímto VYHLAŠUJEME NEZÁVISLOST DIASPORY na všech státech. A to včetně – ale nikoli výhradně – státu Izrael.

Zvláště pak vyzýváme izraelské obyvatele Diaspory, aby se připojili k jejímu budování na základě plného a rovnocenného zastoupení ve všech jejích provizorních i stálých institucích.

Právo návratu do Diaspory bude otevřeno: lidem narozeným z židovské matky, s dokladem matčina židovského původu (stvrzeným podpisy alespoň dvou rabínů); osobám s alespoň jedním židovským prarodičem (bez nutnosti doložení); židovským osobám žijícím ve státu Izrael, které si kladou otázku, zda tam patří; osobám žijícím mimo stát Izrael, které si třeba i přejí časem tu zemi navštívit, ale ne teď; osobám, které židovská tradice vábí, fascinuje nebo je jim hádankou; osobám, které židovská tradice nezajímá vůbec; nežidovským přistěhovalcům a uprchlíkům žijícím ve státě Izrael; Palestincům, které stát Izrael vyhnal do Diaspory; všem lidem kdekoli na světě, kteří jsou bez domova; všem ostatním lidem všude na světě.

Diaspora nedává žádné záruky, ale vyzývá všechny, kdo v ní žijí, bez ohledu na jejich víru, rasu a pohlaví, aby bojovali za svá práva a za práva svých druhů a souputníků.

Podáváme pomocnou ruku všem Národům, jež se chystají vzdát svých států, a všem státům připraveným zapomenout na své Národy.

Hranice Diaspory jsou všude a nikde a mohou být kdykoli překročeny.

Za nenárodní hymnu Diaspory vyhlašujeme směsici písní Di Shvue (Přísaha), Arbetslozer Marsh (Pochod nezaměstnaných), Wayfaring Stranger (Bloudící cizinec), Follow the Drinkin’ Gourd (Tmou svítí Velký vůz) a Dželem, dželem, s určitým prostorem pro volnou improvizaci.

Mezi oficiální jazyky Diaspory budou patřit jidiš, ladino, judeoarabština, levantská arabština, beduínská arabština, čerokézština, judeomaráthština, amharština, judeotatština, polština, čeština, geʽez, aramejština, moderní hebrejština, jorubština, jazyky kuki­-čin, arménština, romština, ukrajinština, rusínština, polynéština, němčina, ruština, italština, tamilština, esperanto, slovanská angličtina bez členů, dále nejrůznější dialekty, lámané a zpotvořené hatmatilky a také špatně vyslovovaná hebrejština, modulovaná rozpraskanými rty a s těžkým přízvukem blátivých cest štetlu. Tento soupis oficiálních jazyků bude neustále upravován, doplňován a neomezeně rozšiřován.

Diaspora nemá vlajku, ale může ­svobodně zdobit zdi Národů samolepkami a graffiti, zvláště – ale nikoli výhradně – s cílem překrýt fašistické slogany. Lodě Diaspory budou plout pod nespočtem protivlajek.

Ústava Diaspory bude navržena, až budou diasporičtí lidé připraveni kodifikovat své sdílené hodnoty. Nebo také nikdy. Diaspora je trpělivá a dokáže pojmout mnohost.

Armáda Diaspory se bude skládat z divizí: 1. tuláků, jejichž disciplínu určuje východ slunce a život na cestě; 2. dělníků se silnými pažemi; 3. vzdělanců s naostřenými pery; 4. umělců vycvičených v taktice obklíčení, přepadení ze zálohy a guerillového divadla.

Funkce prezidenta a premiéra zůstanou uprázdněné, dokud nepřijde Revoluce, která umožní všem lidem být doma.

Jelikož chováme nedůvěru ve smlouvy a dohody, šíříme tuto nikým nepodepsanou deklaraci volně po zemích Diaspory. V platnost vstupuje okamžikem přečtení.

Zimní literární příloha je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 25–26/2024. Připravila redakce A2, jazyková korektura Věra Becková, ilustroval Martin Kubát, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.