S blížícím se pětadvacátým výročím teroristických útoků na Světové obchodní centrum si opět mnozí z nás vzpomenou, co přesně ten den dělali – před pěti lety se prý v tuzemsku o své vzpomínky na sociálních sítích podělilo 35 tisíc lidí. Kdo si ale vybaví, co se tehdy stalo v Česku? V úterý 11. září 2001 po ránu přiletěl premiér Miloš Zeman helikoptérou do moravských Hranic, aby tu slavnostně otevřel továrnu na televizní obrazovky koncernu Philips. Při vší pietě k obětem útoků si myslím, že bychom si měli připomínat obě události.

Šlo o historicky největší přímou zahraniční investici v ČR a celá věc se měla stát chloubou tehdejší opozičněsmluvní vlády. Továrna na okraji Hranic vyrostla v rekordním čase, a to díky tomu, že české úřady umetly korporaci všechny cestičky. Když místní kadeřnice Markéta Regecová odmítla prodat své pozemky pod cenou a začala se s městem soudit, Miloš Zeman se neváhal postavit za zahraničního průmyslového giganta proti malému českému člověku: „Více Philipsů a méně Regecových!“

Slávu v Hranicích po pár hodinách překryly šokující zprávy z druhé strany Atlantiku, ale brzy se začalo ukazovat, že datum spuštění montovny bylo velmi symbolické. Klasické vyboulené obrazovky už tehdy rychle ustupovaly těm plochým, závod několikrát přerušil provoz, načež se jej pokusila převzít jiná společnost, ta ale zkrachovala a koncem nultých let skočila výroba úplně – a spolu s ní i vidina rozvoje a prosperity. Většina investičních pobídek se státu nikdy nevrátila.

Dnes, dvacet osm let po opoziční smlouvě a po všech změnách, kterými svět od té doby prošel, se zdá, že tón české vládní politiky opět – anebo stále ještě? – udává kombinace ideologií Václava Klause a Miloše Zemana: škrty, beton a pohrdání. Dokud to tak je, zaslouží si vzpomínku nejen tragédie v New Yorku, ale i fraška v Hranicích.