Jak jste se dostal k tématu architektonického rozvoje v menších sídlech?

Někdy kolem roku 2012 byly komunální volby a na všech billboardech se řešila jen dvě témata – psí hovínka a nepřizpůsobiví. Přišlo mi jako průšvih, že tématem není kvalita vystavěného prostředí. Tenhle termín používám radši než slovo architektura, protože to někteří vnímají s předsudky. Jak řekl jeden starosta: architektura je beton, sklo a ocel, a to on nechce… Každopádně je to chyba i nás architektů, protože jsme rezignovali na svou společenskou úlohu. Nechci idealizovat první republiku, ale zdá se mi, že tehdy byli architekti ve veřejné diskusi daleko aktivnější, zatímco v devadesátkách jsme vyklidili pole. Vypráví se, že architektka Alena Šrámková byla asi měsíc kooptovaná v poslanecké sněmovně a pak prohlásila, že se na to může vykašlat a jde zase kreslit baráky. Architekti se asi báli, že budou nařčeni ze sociálního inženýrství. Takže zpráva byla jasná: běžte s debatou do prčic, teď si bude každý dělat, co chce…

Zpracoval jsem tedy pro Českou komoru architektů teze ke komunálním volbám. Ty od té doby aktualizuji a rozšířil jsem je na všechny volební úrovně. Chtěl jsem ale problematiku kvality vystavěného prostředí poznat do hloubky, a tak jsem se přihlásil na doktorát a věnoval se městským architektům malých a středních měst – mimo jiné i proto, že pocházím z Písku. V Praze je navíc téma kvality prostředí hrozně těžké prosadit, takže jsem se zaměřil na menší obce. Je spousta srovnávacích žebříčků, jak se žije v metropolích, ale mimo ně jako by nic nebylo. Převládá názor, že jinde budou kopírovat to, co se děje ve velkých městech.

Proč vznikl spolek Pojďme dělat město?

Na doktorátu jsme uvažovali o pořádání studentské konference. Spojil jsem se s lidmi, kteří ve Žďáru nad Sázavou dělali akci s podobným tématem a pozvali mě jako hosta. Navázali jsme tedy na jejich první ročník a od té doby se rozrůstáme. Snažíme se ale o neformální atmosféru, nechceme konferenci pořádat ve sterilních konferenčních prostorech ve velkých městech a tam pak lidem z malých sídel radit, co mají dělat. Radši se scházíme někde v terénu. Naposledy ve Vimperku jsme skončili opékáním buřtů a to mi přijde ideální.

Dají se menší obce nějak typizovat? Nejsou malá sídla různorodější než třeba globální metropole, které mohou navzájem přejímat různá řešení?

Co se týče kopírování idejí a strategií, není to vůbec tak jednoduché. Lidé z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy už skoro patnáct let jezdí po různých metropolích, a když se ptám, co si z toho odnesli, většinou slýchám, že to, co viděli jinde, u nás nelze – typicky proto, že je v Praze rozhodování moc decentralizované. Já jsem přesvědčený, že by šlo realizovat mnohé, každopádně výsledkem je zdejší nekonečná debata, zda centralizovat, či ne, a reálně k žádnému významnému posunu nedochází.

Oproti tomu na malých městech – když to hodně zjednoduším – je to o lidech. Vše stojí na tom, zda je tam někdo, kdo má zájem a je aktivní. Rozhodování bývá flexibilnější, a když se chce, tak se toho hodně udělá. Možná se nepostaví hned obří projekt, ale vytvoří se třeba malé veřejné prostranství – a je to skvělé. Mrzí mě, že velká města u nás mají jen velké ambice, které je těžké uskutečnit, a zapomínají, že i jeden strom na nějakém plácku má výrazný lokální význam. Nemůžeme stavět jen velké projekty, protože lidé žijí právě na tom místním plácku, ne ve filharmonii. Vezměte si příklad Pražské developerské společnosti – už šest let plánuje ohromné projekty, ale zatím nevyprodukovala jediný byt.

Co se přenositelnosti týče, často zmiňuji příklad architekta Jiřího Tintěry. Ten odjel na doktorát do Tallinnu, kde se věnoval tématu smršťujících se měst, a stal se asi na deset let městským architektem města Valga na estonsko­-lotyšské hranici, které má několik tisíc obyvatel. Řešili tam podobné problémy jako u nás a jeho práce si opravdu vážili, protože vnímali, že právě díky kvalitě prostředí tam lidé zůstávají, že právě to zachraňuje město před vylidňováním.

S čím menší města u nás dnes nejvíc bojují?

Časté téma je právě vylidňování. Bývá to ale relativní, protože lidé odcházejí třeba jen do vedlejší vesnice, kde si postavili domek, a do města pak dojíždějí. V nastavení kvality prostředí může architektura pomoct. Ale pokud v daném místě není práce, je to těžké. Zbývá možnost dojíždění a já vždy říkám, ať už se konečně postaví vysokorychlostní tratě a podporuje železnice, protože dálnice v tomhle moc nepomůžou.

Problém jsou samozřejmě i peníze, kterých nemají obce na svůj rozvoj dostatek. Obecní majetek často rozprodaly a teď nemají z čeho fungovat. Peníze nejsou ani na údržbu, natož na rozvoj. Řeší se to dotacemi, což je dost nešťastné. Funguje to totiž tak, že se někdo na ministerstvu zamyslí, na co udělat dotační titul, pak to čtyři roky připravuje, načež obce musí do roka dodat projekt ke stavebnímu povolení. Čím dál častěji se však ozývají hlasy, že je nutné mít nejprve nějaký plán rozvoje obce a až s ním řešit možnost dotace. Měli bychom být také mnohem odvážnější ve výběru daní z nemovitosti a daní obecně. Vždyť obce mnohdy nemají ani na údržbu silnic. Jak je to možné? Přece je nutné vybrat od občanů dost peněz na fungování města! Stále není v obecném povědomí, že obec je něco společného, na čem by se každý měl podle svých možností podílet. Není to žádná služba na objednávku.

Je v malých sídlech snazší zapojovat obyvatele do dění?

Nejsem úplně odborník na participaci, byl bych ale rád, kdyby probíhala kontinuálně. Moc se mi nelíbí takové ty ad hoc akce, kdy se občané svolávají jen k jednotlivým projektům. To už od začátku nastavuje nepříjemnou atmosféru, vedoucí spíš ke střetům. Měl by existovat kontinuální oboustranný tok informací mezi občany a vedením města. Štve mě, že PR mnoha obcí se smrsklo na vydávání radničního plátku, který lidé akorát házejí do koše. Výhodou vesnic a malých měst samozřejmě může být, že si tam spoustu věcí dokážou vyříkat. Velká města s tím mají problém. Líbilo by se mi, kdyby v rámci čtvrtí působili takoví streetworkeři, kteří by fungovali jako spojka. Věděli by, co se kde děje, předali by to „nahoru“ a těm „dole“ zase řekli, co se chystá nahoře. Tohle tu chybí a supluje se to těmi hurá akcemi typu „přijďte pozítří do základní školy a tam si budeme u pěti stolků povídat o tom, co chceme udělat“.

Má studentstvo zájem o téma architektury v menších obcích či o pozice městských architektů a architektek?

Když jsem asi před deseti lety propagoval právě práci městských architektů, měl jsem strach, že nebude, kdo by ji dělal. Ale mladší generace se k tomu podle mě staví velmi pozitivně. Nicméně před měsícem jsme k této tematice v Komoře architektů uspořádali setkání architektonických škol a bylo to pro mě trochu zklamání, protože vedení a vyučující to příliš nezajímá. Je těžké je přesvědčit o nových tématech z terénu.

Za zásadní považuji osvětu mezi mladými, podněcování zájmu o místo, kde žijí. Občané musí chtít kvalitní prostředí, jinak se situace nezmění a dál budeme pokládat za normální třeba to, že se v našich městech v létě vaříme jako raci.