Jak jste se dostal k tématu architektonického rozvoje v menších sídlech?

Někdy kolem roku 2012 byly komunální volby a na všech billboardech se řešila jen dvě témata – psí hovínka a nepřizpůsobiví. Přišlo mi jako průšvih, že tématem není kvalita vystavěného prostředí. Tenhle termín používám radši než slovo architektura, protože to někteří vnímají s předsudky. Jak řekl jeden starosta: architektura je beton, sklo a ocel, a to on nechce… Každopádně je to chyba i nás architektů, protože jsme rezignovali na svou společenskou úlohu. Nechci idealizovat první republiku, ale zdá se mi, že tehdy byli architekti ve veřejné diskusi daleko aktivnější, zatímco v devadesátkách jsme vyklidili pole. Vypráví se, že architektka Alena Šrámková byla asi měsíc kooptovaná v poslanecké sněmovně a pak prohlásila, že se na to může vykašlat a jde zase kreslit baráky. Architekti se asi báli, že budou nařčeni ze sociálního inženýrství. Takže zpráva byla jasná: běžte s debatou do prčic, teď si bude každý dělat, co chce…

Zpracoval jsem tedy pro Českou komoru architektů teze ke komunálním volbám. Ty od té doby aktualizuji a rozšířil jsem je na všechny volební úrovně. Chtěl jsem ale problematiku kvality vystavěného prostředí…