Kulturní obec je v Praze svědkem dalšího rodícího se skandálu. Historická budova Lapidária je domovem kamenných originálů soch od Matyáše Bernarda Brauna, stovek různých středověkých fragmentů či původního sousoší pomníku maršála Radeckého. Nyní je ale už několik měsíců veřejnosti uzavřena, a to zrovna v sezoně, kdy se Lapidárium konečně dostalo mezi klíčové cíle turistických průvodců Prahy na celém světě. Důvod uzavření je až bizarně prostý, přesně také kopíruje realitu takřka celého pražského Výstaviště, které má od města jako správce pronajaté společnost Incheba. Do budovy totiž už několik let zatéká, což ve finále znamená, že hrozí propadnutím celá vstupní kopule Lapidária, paradoxně místo, kde
Berlín dává našinci poznat, čím jsme jiní. Nedávno jsem si tam zajel a navštívil mimo jiné výstavu německého fotografa Wolfganga Tillmanse (1968), držitele britské Turnerovy ceny za rok 2000. Vzdušná instalace napříč „kilometrovým“ Hamburger Bahnhof. Velkorysý prostor tu hraje jednu z podstatných úloh. Teprve v něm zazní Tillmansovy jinak nikterak zvláštní obrazové struktury, poskládané z různých fotografických, tiskových a reprodukčních zdrojů. Výstava funguje díky pevnému a zároveň svobodnému rámu, kterým je obklopena i prostoupena. U nás se projekty podobného ražení dělají na koleně v improvizovaných prostorech, jejichž jméno se dodatečně leští v médiích, aby zazářilo. Je to možná jediné tuzemské řešení. Rozdíl spočívá v měřítku a nonšalanci, za kterými jsou, jak jinak,
