Občas se vyplatí oprášit knihy, které skoro nikdo nečte. Slovenská spisovatelka Terézia Vansová před sto lety stvořila literárního sourozence Draculy či Melmotha, který se zničehonic zjeví ve Zvolenu, vetře se do spořádané rodiny, děsí pohledem mrtvého a rozsévá zkázu, dokud ho nestihne krutý trest.
Pokud nám teoretické koncepty více-než-lidského připadají odtažité, stačí zajít do nejbližšího lesa. Tato komplexní společenství jsou něčím mnohem víc než jen součtem jednotlivých stromů, zvířat, hub a dalších organismů. A zatímco lesy bez člověka přežijí, obráceně to nejspíš neplatí.
Ve věku sedmdesáti sedmi let letos 3. října zemřel Gianfranco Sanguinetti – spisovatel, myslitel a dobrodruh, spolupracovník Guye Deborda a Situacionistické internacionály, který už v sedmdesátých letech upozorňoval na krizi kapitalismu a státní represe nejen v Itálii. V Praze, kde prožil svá poslední desetiletí, ho ovšem znal jen málokdo.
Různé formy ironie se v průběhu let staly zásadní částí internetové kultury. Všudypřítomné ironické pomrkávání sice vyvolává i kritickou protireakci, ale obratu k autentické upřímnosti se nejspíš stejně nedočkáme. Ironie totiž stále patří k nejvýhodnějším komunikačním postupům.
Životní peripetie některých osobností působí jako odraz „velkých“ dějin. Můžeme tuto perspektivu obrátit, před zrcadlo postavit jednoho člověka a v odrazu sledovat obrysy jeho epochy? V případě šestadevadesátiletého Jürgena Habermase bezesporu platí, že by Německo bez jeho intelektuálního vlivu dnes vypadalo jinak.









