Pokud nám teoretické koncepty více­-než­-lidského připadají odtažité, stačí zajít do nejbližšího lesa. Tato komplexní společenství jsou něčím mnohem víc než jen součtem jednotlivých stromů, zvířat, hub a dalších organismů. A zatímco lesy bez člověka přežijí, obráceně to nejspíš neplatí.

Ve věku sedmdesáti sedmi let letos 3. října zemřel Gianfranco Sanguinetti – spisovatel, myslitel a dobrodruh, spolupracovník Guye Deborda a Situacionistické internacionály, který už v sedmdesátých letech upozorňoval na krizi kapitalismu a státní represe nejen v Itálii. V Praze, kde prožil svá poslední desetiletí, ho ovšem znal jen málokdo.

Různé formy ironie se v průběhu let staly zásadní částí internetové kultury. Všudypřítomné ironické pomrkávání sice vyvolává i kritickou protireakci, ale obratu k autentické upřímnosti se nejspíš stejně nedočkáme. Ironie totiž stále patří k nejvýhodnějším komunikačním postupům.

Životní peripetie některých osobností působí jako odraz „velkých“ dějin. Můžeme tuto perspektivu obrátit, před zrcadlo postavit jednoho člověka a v odrazu sledovat obrysy jeho epochy? V případě šestadevadesátiletého Jürgena Habermase bezesporu platí, že by Německo bez jeho intelektuálního vlivu dnes vypadalo jinak.

Giambattista Vico, střídavě zapomínaný a znovuobjevovaný myslitel z Neapole 18. století, se pouštěl do zkoumání samotných základů kultury. I když jeho dílo nepostrádá prvky fantastična, v lecčem předjímá moderní humanitní vědy a vracet se k němu má smysl i v době umělé inteligence.