Luz píše queer poezii, ve které se vztahy prolínají s přeskupováním identit a potlačené obsahy se vynořují s radostnou vervou. Když dojde na „vyjmenovaná slova po D“, nejsou to jen „deníky“, ale také „dick“ a „deleuze“. Vysvětlení by mohlo znít: „hodně trans holek programuje a to je něco jako pletení nebo tkalcovský stroj“.

„Šustí jak rukopis ghostwritera / na mírové konferenci“, napsal o válce zřejmě největší básník Německa druhé poloviny 20. století Hans Magnus Enzensberger. Básně, v nichž autor pozoruje bující společenské konflikty a plíživé katastrofy malých i velkých rozměrů, jako by nepromlouvaly k roku 1995, ale k dnešku.

Návraty k folklorním prvkům bychom vám rádi představili prostřednictvím aktuální tvorby Dominiky Moravčíkové (viz rozhovor na s. 20–21), Jely Abasové (rozhovor na s. 6) a Petra Šmída. Nechybějí tu useknuté kohoutí hlavy, oráči, nebohé dívky hledající pokoj na krchově, mytická monstra nebo zakleté děti. Motivy, které dobře známe, ale potřebujeme je stále a znovu.

Uznávaný mexický básník Luis Felipe Fabre, známý jako kritik „psaní v první osobě“, se ve své třetí sbírce, nazvané Básně hrůzy a tajemství, nechává inspirovat populární kulturou. Kromě jiného tu narazíme na pasáže zachycující „zombijskou katastrofu“, která vede k „posmrtnému trvání hladu a bídy“.