Jakub Řehák ve své nové poezii pokračuje v průzkumu zaprášených pražských zákoutí, do nichž často bere i svou animu – ženu, již oslovuje a s níž se potkává v zahradních restauracích a nonstopech. Přeludné obrazy periferie jsou plné erotického jiskření, všednosti i smutku: „všechno je poezie říkám / ale cítím že jsem na světě sám“.

Ve slovensky psaném cyklu ze sbírky Lebka hoří neonovým snem se Aleš Kauer obrací k trumpovské Americe a obecně k virtualizované realitě, v níž „algoritmy propadají úzkosti“, zatímco armáda v teplákách obsazuje Kapitol. Elon a Donald zde vystupují jako kabaretní postavy, text přechází v chybová hlášení a čtenářstvo zjišťuje, jak radostná a nepatetická může být angažovaná poezie.

Co všechno unese sonet? V „anarchoznělkách“ se autor po letech vrací ke své oblíbené formě, která v jeho podání dští síru, aby hned nato stanula před transcendentnem, zastává se práv trans lidí, a přitom si neustále utahuje sama ze sebe: „políbí, nasere / a táhne někam k čertu“.

Rozsáhlá básnická skladba Rozsvícený dům z roku 1949 představuje v díle španělského básníka Luise Rosalese předěl. Existenciální rozjímání nad všedností, smutek z neustávající stejnosti i vzpomínky na mrtvé tvoří pozvolně ubíhající, téměř hypnotický proud obrazů.

Tři básně Svatavy Antošové z let 2021 a 2022 pocházejí z cyklu Smích kostí, který jako celek dosud nevyšel. Zde otištěné texty se nicméně objevily ve výboru z autorčiny poezie Sázení ohně, který uspořádal Radim Kopáč. V knize jsou básně otištěny v pořadí Rošáda, Sázení ohně, Tíseň. V následujícím výběru je jejich posloupnost změněna tak, aby ukázka vyústila textem Sázení ohně.