close search

literatura

Prostituce jako základní lidské právo – jednou budem dál

Roman Rops­-Tůma/#7/2019
literatura

Nelíbejte stěny chrámu

Taňa Maljarčuk o ukrajinské každodennosti

Alexej Sevruk/#7/2019
literatura

Jenom psát nestačí

Podoby současné ukrajinské poezie

Helena Pazdiorová/#7/2019
literatura

Mycelium v nás

Houbařka Viktorie Hanišové

Anna Malimánková/#7/2019
literatura

Učitelé vyhánějí démona teorie – literární zápisník

Petr A. Bílek/#7/2019
literatura

Básnířka musí být podvratná

S Julií Fiedorczuk nejen o nesnadnosti poezie

Olga Słowik/#7/2019
literatura

Vesnička naše

Matyáš Macourek/#7/2019
báseň čísla/literatura

divadlo

Vstupte do Ultrasvěta

Martin Macháček/#7/2019
divadlo

Zpráva o evropské civilizaci

Marcela Magdová/#7/2019
divadlo

film

Smooth Criminal

Loučení s Neverlandem Michaela Jacksona

Antonín Tesař/#7/2019
film

Jak nedělat terapii

Třetí řada seriálu Terapie

Martin Šrajer/#7/2019
film

umění

Ivana Bašić

Core.Pan/#7/2019
galerie/umění

Efektivismus kapitálu

Výstava o cynismu logistické architektury

Martin Vrba/#7/2019
umění

Přímá gesta

Rozhovor s malířem Jánem Triaškou

Nina Vidovencová/#7/2019
umění

hudba

Vlci v ovčím stádu

Kult násilí a ideologické zmatení v extrémní hudbě

Miloš Hroch/#7/2019
hudba

společnost

Debata o ekologii má být otevřena všem – ultimátum

Barbora Bakošová/#7/2019
odpor/společnost

Boj proti nepřirozené autoritě

Rozhovor s členy Anarchistické federace

Petr Mareš/#7/2019
odpor/společnost

Politický systém ve slepé uličce

S Ihorem Burdyhou o ukrajinských médiích a jazykovém zákoně

Miroslav Tomek/#7/2019
společnost

Pět hubených let po Majdanu

Nenaplněné sny Ukrajinců a touha po změně

Miroslav Tomek/#7/2019
společnost

Pryč s patologickým dědictvím

Ukrajina na cestě z krize

Michal Lebduška/#7/2019
společnost

par avion

Z arabských médií vybral Jan Kondrys

Jan Kondrys/#7/2019
společnost/zahraničí

Pro miliony, ne milionáře

Evropa pohledem německé Levice

Tomáš Schejbal/#7/2019
společnost/zahraničí

Jako cool v plotě

Milena Bartlová/#7/2019
komentář/společnost

různé

Rozum č. 1/2019

Igor Mikušiak/#7/2019
minirecenze/různé

Jozef Karika: Tma

Marta Martinová/#7/2019
minirecenze/různé

minirecenze

#7/2019
minirecenze/různé

Sýkorka dosedla na parapet jako zpráva vygenerovaná mlhou

Julia Fiedorczuk/#7/2019
poesie/různé

Dekomunizace je velká mystifikace

S Heorhijem Kasjanovem o správných verzích historie

Miroslav Tomek/#7/2019
rozhovor/různé

Kultura není nástroj politiky

S Volodymyrem Šejkem o příznivějším postoji k Ukrajině

Miroslav Tomek/#7/2019
rozhovor/různé

Bandera aneb Historie neúspěchu

Ze smolaře hrdinou i masovým vrahem

Marek Wojnar/#7/2019
esej/různé

Archeologie „nových“ médií

Kniha Lva Manoviche po dvaceti letech

Jan Sůsa/#7/2019
recenze čísla/různé

Eskalátor

Celoroční údržba vodních toků, jak ji provádějí státní podniky Povodí při Ministerstvu zemědělství České republiky, má svá úskalí a meze. Od zimy do jara čilí pracanti s motorovými pilami probírají a likvidují pobřežní vegetaci, převážně vrby, topoly a olše, jak jen se trochu rozpučí. Tento vandalismus ospravedlňují jako údržbu břehů a odstraňování překážek toku. Potom jsou břehy holé a bez života, snad aby se dalo rozhlížet do dáli, jestli někde něco ještě přece jen neroste. Vzrostlý strom přitom denně odpaří do vzduchu až čtyři sta litrů vody, která padá zpět na zem jako životadárný déšť, a poskytuje stín a prostor

Zatímco se v ulicích Prahy stydlivě ukazují první hybridní autobusy, které kombinují pohon na fosilní paliva s pohonem na elektřinu, v norském hlavním městě Oslu v tendru na dodavatele přepravních služeb vyhrála švédská společnost Nobina, protože nabídla nejvíce autobusů poháněných jen elektřinou. Norsko je přitom jednou ze světových ropných velmocí, takže by si mohlo dovolit dotovat své řidiče levným benzínem a naftou, podobně jako to dělají USA, Rusko nebo státy na Blízkém východě. Norsko ale spíš než na řidiče myslí na své občany a potažmo na obyvatele celého světa, které začíná ohrožovat globální změna klimatu. Jak to s nízkoemisními vozy

Obyvatelům České republiky chybí sebevědomí. Ti ze Svitávky, kteří odmítli stavbu chráněného bydlení pro mentálně postižené, ukázali, kudy vede demarkační linie české xenofobie. U velké části obyvatel začíná před vlastním prahem a je naprosto jedno, zda jej překročí imaginární migranti ze Sýrie, kteří se sem vydali připravit nás o práci a ženy, či pan Josef z vedlejší vsi, který náhodou na výletě dostal žízeň. Bojíme se, že nám okolní svět ukradne zbytek domácí pohody, a tak ho raději předem nenávidíme. Když se k tomu ještě přidá závist („Mentálové budou mít levné bydlení“), je vymalováno. Pověstná česká holubičí povaha totiž nepramení