close search

literatura

Vymyšlené hřiště – na mezi

Matouš Jaluška/#16/2022
literatura

Hlad, který je při chuti

Několik nestravitelných vyprávění

Blanka Činátlová/#16/2022
literatura

Navažská fantasy z konce světa

Nad Stopou blesku Rebeccy Roanhorse

Františka Schormová/#16/2022
literatura

Postavy na dovolené – literární zápisník

Jakub Sedláček/#16/2022
literatura

Hlad po hladu

Motiv jídla v subsaharských literaturách

Vojtěch Šarše/#16/2022
literatura

Čerstvě natřeno

Jiří Kolář/#16/2022
báseň čísla/literatura

film

Staré lepší časy

Amazon, Disney, The Boys, starý Ben a náhradní rodičovství

Jan Hamerský/#16/2022
film

To nebyl mor, synu, ale stát

Hladomor 1932–1933 v ukrajinském filmu

Miroslav Tomek/#16/2022
film

umění

Laura Gozlan: Foolplay

Hynek Alt/#16/2022
galerie/umění

Život vyhnal smrt

Co se vaří, když není z čeho?

Marta Martinová/#16/2022
umění

hudba

Možnost úniku

Místa prázdnoty na albu Aldous Harding

Benjamin Slavík/#16/2022
hudba

Historie nás jednou pošle na hanbu – hudební zápisník

Ladislava Chateau/#16/2022
hudba

Větší než Justin Bieber

Australská klubová superstar Flume

Jan Bárta/#16/2022
hudba

společnost

Nový normál – ultimátum

Barbora Bakošová/#16/2022
odpor/společnost

Obětované ekosystémy

Ukrajina a potravinová bezpečnost

Oleksij Burkovskyj/#16/2022
odpor/společnost

Pozemšťané hladovějí

Kolik odstínů utrpení má hlad?

Tomáš Uhnák/#16/2022
společnost

Problém není v nedostatku

Hlad ve světě i v Evropské unii

Tomáš Tožička/#16/2022
společnost

Od hladomoru k podvýživě

Může Indie nakrmit miliardu a půl lidí?

Jiří Krejčík/#16/2022
společnost

par avion

Z ukrajinských médií vybral Ondřej Soukup

Ondřej Soukup/#16/2022
společnost/zahraničí

Erdoğanova sólová hra

Turecko rok před volbami

Laura Vassileva/#16/2022
společnost/zahraničí

Myslet jinou válku

Petr Fischer/#16/2022
komentář/společnost

různé

Letní kapela: S/T

Jiří G. Růžička/#16/2022
minirecenze/různé

Karolína Ryvolová (ed.): Všude samá krása

Klára Soukupová/#16/2022
minirecenze/různé

Roman Vojkůvka: Potřeba hladu

Karel Kouba/#16/2022
minirecenze/různé

David Dolenský: Electric Tattooing

Klára Trsková/#16/2022
minirecenze/různé

minirecenze

#16/2022
minirecenze/různé

Nic skutečného nepřichází

Martin Trdla/#16/2022
poesie/různé

Jsem zastáncem pochybování

S Martínem Caparrósem o hladu, krizi médií a deziluzi z politiky

Michal Špína/#16/2022
rozhovor/různé

Niger. Struktury hladu

Proč nemá tolik Afričanů co jíst?

Martín Caparrós/#16/2022
esej/různé

Cesta sitopické ekonomiky

Změníme­-li svůj vztah k jídlu, zachráníme svět?

Marta Martinová/#16/2022
recenze čísla/různé

Eskalátor

S nastupujícím létem se ve Francii, jako snad každý rok, začalo rozebírat, co si kdo smí vzít na sebe, když si jde zaplavat. Když v Grenoblu v červnu povolili burkiny v krytých bazénech, proti se stavěla místní opozice i regionální rada Auvergne­-Rhône­-Alpes a vyhrožovala, že Grenoblu nedá dotace. Případ nakonec řešila i Státní rada. Ta s konečnou platností rozhodla o zákazu burkin na plaveckých bazénech – kvůli hygieně, bezpečnosti a samozřejmě i proto, že jde o náboženský symbol. „Respektuji rozhodnutí Státní rady. Ale stojím si za tím, že ne každý má chuť veřejně se obnažovat,“ nechal se slyšet zelený starosta

Jak to vypadá, když se dá nacionálně­-katolický kýč dohromady s kýčem motoristickým? V úterý 26. července byl v Chorvatsku za účasti politiků, kléru, celebrit a folklorních souborů otevřen dálniční Pelješacký most, který za převážně unijní peníze postavila čínská korporace. Oslavné písně se objevovaly už v předstihu – v jedné z nich například sbor Pro Musica zpívá, že „modrá nebeská sféra otevírá okna,/ pod ní jeden národ, pod ní jedno moře“. Stavbě, do které byl zabudován růženec, požehnal dubrovnický biskup, podle nějž jde o dílo „naděje, lásky a víry“. Nikoli, jde o dílo trojjediné hlouposti. Dva a půl kilometru dlouhý most

V červnu 2019 jsem po letech aktivního odpírání poprvé v životě cestoval letadlem. Výlet do Athén mi výrazně zvýšil uhlíkovou stopu, a navíc jsem se dobrovolně vystavil dvěma věcem, k nimž jsem měl podobný odpor jako k létání, totiž slunci a vedru. Proč? Je to prosté, podlehl jsem erótu. Proto jsem toho nikdy nelitoval, ale existuje i další důvod: kočky. V Athénách jsou všude a obdivuhodné je především to, jak se chovají – jako by jim město patřilo. Mohl bych napsat, že se mi líbilo, jak uvolněně se ve veřejném prostoru pohybují Athéňané a Athéňanky, ale vždy jsem měl radši

Strip