Má fascinace jizerskohorskými obcemi, ser­pentinami, které je spojují, opuštěnými továrnami na periferiích a údolími vyhloubenými do krajiny řekami Jizerou nebo Kamenicí nezačala jejich poznáváním. Nepramení ani ze spletité historie, společenských proměn nebo pozapomenutosti některých místních zákoutí. Mám­-li být k sobě upřímný, mým prvním pocitem spojeným s tímto regionem byl strach z neznámého, neočekávatelného. Jedete s rodiči pozdě večer nebo už v noci domů, z kina nebo oslavy narozenin u známých. Mlhovky se brodí hustým smrkovým lesem, a vtom se před vámi otevře scenerie vysokých cihlových komínů, skleněných průčelí a železničních tunelů zejících u břehů řek jako otevřené zlomeniny.

Má tehdejší dětská představivost se nepozastavovala ani tak nad tím, kdo ty budovy postavil, jaký byl jejich účel nebo co tu ještě dělají, pokud je nikdo pořádně nepoužívá. Viděla v nich skrýše, neprobádaná schodiště, neobjevené chodby a zazděné místnosti. Nebylo důležité, na co jsem se díval, ale co jsem viděl. Přiznávám, do jisté míry se jedná o romantizaci, chcete­-li „orientalizaci“, těchto míst. Bylo by však mylné se ve svém zaznamenávání zdejších měst a jejich osudů omezit pouze na průmyslový rozkvět a následný strmý pád, stejně jako je okatě přehlížet.

Odvážím se tvrdit, že omezení vlastní…