close search

literatura

Tělo jde ke smrti a poznává

Petr Zavadil/#5/2014
literatura

+++

Martin Stöhr/#5/2014
báseň čísla/literatura

Zbývá jenom rauš a opojení

Matěj Metelec/#5/2014
literatura/výstava

Verky

Luboš Svoboda/#5/2014
beletrie/literatura

V temnotě je představitelné všechno

Eva Marková/#5/2014
literatura

Za Vasilem Biľakem – literární zápisník

Roman Rops­-Tůma/#5/2014
literatura

Kyberpunk: žít, prožít a přežít

Máša Dudziaková/#5/2014
literatura

divadlo

Černá díra v hlavě

Klára Fleyberková/#5/2014
divadlo

Výsek užvaněného lidství

Jan Jiřík/#5/2014
divadlo

film

Mé noci s mluvícími genitáliemi

Jiří Flígl/#5/2014
film

Asijští tygři v Rotterdamu

Tomáš Stejskal/#5/2014
film

V labyrintu obsesí

Antonín Tesař/#5/2014
film

umění

Život v karikatuře

Marie Langerová/#5/2014
umění

Bez názvu, 2014

Richard Nikl/#5/2014
galerie/umění

Něco se musí stát

Rado Ištok/#5/2014
umění

hudba

Zábava s mrtvolou

#5/2014
hudba

Z ghetta do obchodů

Ondřej Bělíček/#5/2014
hudba

společnost

napětí

Lukáš Rychetský/#5/2014
společnost

Neprodávejte se lacino

Jan Bělíček/#5/2014
společnost

Proč má být vstupenka do muzea bezplatná?

Milena Bartlová/#5/2014
komentář/společnost

Míň billboardů, víc interakce

Pavel Šplíchal/#5/2014
společnost

Mzdy za Facebook

Hnutí Mzdy za facebook/#5/2014
společnost

Ví policie, kdo vás zavraždí?

Honza Šípek/#5/2014
společnost

par avion

Tomáš Dufka/#5/2014
společnost

Myslete a pak zvedněte zadek

Ondřej Lánský/#5/2014
společnost

různé

minirecenze

#5/2014
minirecenze/různé

Za nehty básníků

František Dryje/#5/2014
esej/různé

Evropo! Touho! Balkáne!

Karel Piorecký/#5/2014
různé

Off button digitálního věku

Jiří Mareček/#5/2014
poezie/různé

Je to umění­-politika

Tereza Stejskalová,Barbora Kleinhamplová/#5/2014
rozhovor/různé

Eskalátor

Naše partička mladistvých maloměstských sídlištních intelektuálů neměla televizi zrovna v lásce. Spolužák ze základky Láďa vystihl tenkrát náš vztah k televizi větou: „Sem přemejšlel, že bych udělal teroristickej útok na televizi. Pak sem si ale představil, co by se asi stalo, kdyby všichni ty lidi, co seděj před bednou, vyšli do ulic.“ Výjimka se ale našla: televize Nova nabízela neopakovatelnou zábavu se sobotním sitcomem Volejte řediteli, jenž byl pro nás současně praktickou výukou demagogické rétoriky. Nadšeně jsme si vyprávěli o „Žélovi“, borci, který svým divákům do očí říká, že je potřebuje jen proto, aby se dívali na reklamu. Když se nedávno „Železný ředitel“

Mladá houslistka v sexy kalhotkách a podprsence je uvedena mužem v obleku na pódium před mužské publikum, rovněž pouze ve spodním prádle. Role jsou nejprve rozvržené tradičně: houslistka hraje na svůj nástroj, publikum poslouchá a tleská. Po chvíli pomysl­ná hranice mezi pódiem a hledištěm mizí a muži postupně přicházejí na scénu. Jakkoli hned při první felaci housle nelibozvučně zaskřípou, houslistka pokračuje v hraní bez ohledu na to, kolik rozpixelovaných údů se jí míhá kolem hlavy či vstupuje v ledví. Na konci je tvář hudebnice zcela pokryta spermatem, zatímco housle zůstaly téměř, až na pár zbloudilých kapek, neposkvrněny. Následuje potlesk. S jakým sdělením vstupuje japonské bukkake porno do debaty o umění,

Potká se mladý žid, bývalá prostitutka a čerstvý restituent u jednoho stolu. Takhle nezačínal vtip pro pamětníky zlatých devadesátých, ale první z mých pozdních večerů, či spíše brzkých rán v nonstopu U Kotvy v pražské Spálené ulici. Nešlo znovu nepřijít. Nedaleko rozjezdové stanice nočních tramvají byla Kotva populárním místem, kde se s každým dalším pivem s přáteli říkalo: „Ale však vona pojede další…“ a kde se v hustém cigaretovém kouři kromě odhodlání odejít ztrácely i společenské rozdíly a zákony. Tramvaje sice jezdí pořád, ale v Kotvě už si další ujet nenecháte. Krizová doba nemá pochopení pro bezčasí nonstopů ani pro slast, již přináší mrhání, a jejímu zničujícímu tlaku se nevyhnul ani podnik, který se