„Tvrdí, že je to přátelství. My tvrdíme, že je to neplacená práce. S každým lajkem, chatem, tagem nebo šťouchnutím jim vyděláváme peníze. Nazývají to sdílením. Pro nás je to krádež. Příliš dlouho jsme se řídili jejich podmínkami, teď si je chceme…
Mladá houslistka v sexy kalhotkách a podprsence je uvedena mužem v obleku na pódium před mužské publikum, rovněž pouze ve spodním prádle. Role jsou nejprve rozvržené tradičně: houslistka hraje na svůj nástroj, publikum poslouchá a tleská. Po chvíli pomyslná hranice mezi pódiem a hledištěm mizí a muži postupně přicházejí na scénu. Jakkoli hned při první felaci housle nelibozvučně zaskřípou, houslistka pokračuje v hraní bez ohledu na to, kolik rozpixelovaných údů se jí míhá kolem hlavy či vstupuje v ledví. Na konci je tvář hudebnice zcela pokryta spermatem, zatímco housle zůstaly téměř, až na pár zbloudilých kapek, neposkvrněny. Následuje potlesk. S jakým sdělením vstupuje japonské bukkake porno do debaty o umění,
Potká se mladý žid, bývalá prostitutka a čerstvý restituent u jednoho stolu. Takhle nezačínal vtip pro pamětníky zlatých devadesátých, ale první z mých pozdních večerů, či spíše brzkých rán v nonstopu U Kotvy v pražské Spálené ulici. Nešlo znovu nepřijít. Nedaleko rozjezdové stanice nočních tramvají byla Kotva populárním místem, kde se s každým dalším pivem s přáteli říkalo: „Ale však vona pojede další…“ a kde se v hustém cigaretovém kouři kromě odhodlání odejít ztrácely i společenské rozdíly a zákony. Tramvaje sice jezdí pořád, ale v Kotvě už si další ujet nenecháte. Krizová doba nemá pochopení pro bezčasí nonstopů ani pro slast, již přináší mrhání, a jejímu zničujícímu tlaku se nevyhnul ani podnik, který se