close search

literatura

Peltaštat

Josef Straka/#6/2020
beletrie/literatura

Arpe Sol: Sairos

Petr Šmíd/#6/2020
beletrie/literatura

To, co je – básnická redukce

Martin Lukáš/#6/2020
literatura

Průlina mezi plátny

Závratě a zápasy Daniely Hodrové

Blanka Činátlová/#6/2020
literatura

Existencialistické bistro

Filosofický koktejl Sarah Bakewellové

Mariana Prouzová/#6/2020
literatura

Na pospas kancelářskému kretenismu

Otevřený prostor Igora Malijevského

Karel Kouba/#6/2020
literatura

Mlčím, abych věděl – literární zápisník

Jakub Sedláček/#6/2020
literatura

O jedné ročence

Nad posledním svazkem Nejlepších českých básní

Martin Lukáš/#6/2020
literatura

Bez názvu

Bùi Chát/#6/2020
báseň čísla/literatura

film

Deprese s nadhledem

Katastrofická každodennost v současných britcomech

Martin Šrajer/#6/2020
film

Škola, hospoda a Tesco Extra

Seriály o dospívání v pobrexitové Británii

Táňa Zabloudilová/#6/2020
film

Po humoru

Komediální očistec Rickyho Gervaise

Jan Kolář/#6/2020
film

Opičí tenis Alana Partridge

Britský komik, který předběhl Donalda Trumpa

Karel Veselý/#6/2020
film

Děsivé dějiny, absurdní vesmír

Britský sitcom mezi lokální a globální popkulturou

Antonín Tesař/#6/2020
film

umění

Barbora Švehláková

Lucie Rosenfeldová,Marie Lukáčová/#6/2020
galerie/umění

Stáť na dvoch brehoch

Dávid Gabera/#6/2020
umění

Hledání neexistující identity

Ondřej Teplý/#6/2020
umění

hudba

Nebe nad Londýnem

Burial se ohlíží za uplynulým desetiletím

František Formánek/#6/2020
hudba

společnost

Začátek konce letišť? – ultimátum

Barbora Bakošová/#6/2020
odpor/společnost

Za pomoc tři roky natvrdo

Konopná kauza Dušana Dvořáka

Otakar Bureš/#6/2020
odpor/společnost

Hoří i naše lesy

O pojetí environmentu

Libor Staněk/#6/2020
společnost

Chybí alternativa ke kapitalismu

S Jodi Dean o příčinách selhání levice a porážce demokracie

Petr Agha/#6/2020
společnost

Pravé polistopadové Božstvo

Ivan Jonák vzpomíná na zlaté časy

Jakub Vaníček/#6/2020
společnost

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

Jan Kondrys/#6/2020
společnost/zahraničí

„Poďme do nich“

Ako to slovenskí progresívci nedali

Zuzana Kepplová/#6/2020
společnost/zahraničí

Weinsteinova vina

Ľubica Kobová/#6/2020
komentář/společnost

různé

Jan Patočka, Miroslav Bambušek: Kacířské eseje

Pavel Chodec/#6/2020
minirecenze/různé

Pavel Čech: O Červenáčkovi

Lukáš Rychetský/#6/2020
minirecenze/různé

minirecenze

#6/2020
minirecenze/různé

Nehrajeme si na šamany

O terapeutickém využití látek měnících vědomí

Lukáš Rychetský/#6/2020
rozhovor/různé

Výprava časoprostorem

Jak sitcom Mighty Boosh předpovídal hudební trendy

Jiří Špičák,Miloš Hroch/#6/2020
esej/různé

Sexuální výchova seriálem

Britská dramedie se stala hitem Netflixu

Ondřej Pavlík/#6/2020
recenze čísla/různé

Eskalátor

Popularita koronaviru už zamořila i poslední stránku Ádvojky, a tak některé klimatické aktivisty napadlo, že by se masově sledované téma dalo využít k propagaci klimatické agendy. Je pro ně nepochopitelné, že se veřejnost (dle nejnovějšího průzkumu STEM) o klimatickou krizi pořád dostatečně nezajímá, aspoň zdaleka ne tolik jako momentálně o koronavirus. Odpověď na toto „proč“ leží v oblasti práva, které zná pojem „vyšší moc“ (vis maior). Je to něco, vůči čemu se cítíme být bezmocní a za co takzvaně nemůžeme – koronavirus je projevem absolutního zla, které se na nás přiřítilo bůhvíodkud, jako mimozemská invaze v hollywoodském bijáku. Naproti tomu

Krize koronaviru odhalila do naha systém uvažování italských vládních vrstev. První omezení, nařízená s cílem omezit šíření nákazy, se dotýkala prakticky jen kulturních provozů. Kina, divadla, autorská čtení či koncerty musely být zrušeny bez výjimek. Naopak pro obchody, bary či restaurace nařízení obsahovala úlevy a někdy až úsměvné výjimky. Školy zavřely, což ocenily obzvlášť rodiny, v nichž pracují oba rodiče. Pracujících se omezení nedotkla – politici opakovali, že je potřeba zachránit chřadnoucí podniky. Začala trpět i demokracie: odbory byly vyzvány, aby zrušily několik protestů, protože rudý virus z Číny by se prý mezi stávkujícími náramně šířil, a vláda po naléhavých

Dva muži určili podobu Prahy víc, než by zasluhovala: David Černý a Patrik Kotas. Dva padesátníci, kteří nikdy nezradili své mládí, a tak nepřestávají zásobovat veřejný prostor reminiscencemi na devadesátá léta, kdy prostě stačilo mít nějaký zajímavý nápad a ukázat vztyčený prostředníček kontextu okolní zástavby. Mimina na Kampě, mimina na žižkovském vysílači. Bodce na barrandovské tramvajové trati, bodce na stanici metra Střížkov. A jelikož nám odvar z postmoderny zachutnal, zřejmě se s tím spokojíme i dnes: nejsou to jen tito dva doyeni, kdo se nedokázal nikam posunout. Pravda, Kotas je aspoň schopen sebereflexe a Barrandov uznává za svou prohru, zato

Strip