K tématu nové ruské hudby připojujeme výběr písňových textů několika představitelů současného ruského popu, ať už jde o rap, elektroniku či tradičnější písňovou tvorbu. Všechny vybrané skladby mají miliony zhlédnutí na YouTube, sociálně­-politický podtext a společný podtón zoufalství a bezmoci.

Jan Štolba v nových verších na čtenáře horečnatě chrlí spleť zaslechnutých vnitřních hlasů, úlomky reality vnitřní i vnější, náhodně nalezené i zevnitř artikulované. Pozoruje svět, který je udivující, je zde vůle nějak se s ním ztotožnit, ale zároveň to nejde, a jediné, co nás na něm drží, …

Dva básnické cykly původem běloruského básníka zpřítomňují děs a tíseň, které souvisí s politickými událostmi v jeho domovině. Tragédie, které se zde každý den dějí, se ve verších Sjarheje Pryluckého jeví podobně osudově jako události řecké mytologie: „Romanovi to utrhlo ruku// jsou svědkové/ …

Švédská spisovatelka se sámskými kořeny Linnea Axelsson ve svém téměř osmisetstránkovém eposu zachytila nedávné dějiny národa Sámů. Úsečně vyprávěné příběhy zachycují příkoří a traumata plynoucí z asimilační politiky většinové společnosti.

V básních Claudia Rodrígueze se odráží rytmus chůze, citlivý pozorovací talent a opojení láskou i smrtelností. Ve víření jeho řeči je cítit odkaz Rimbauda, ale i zemitost španělského venkova. „Nebezpečná stopa, slib/ mezi nabídnutím věcí/ a nabídnutím života.“

Nové básně Kamila Boušky jsou plné rozčarování, násilí a temné ironie. Najdeme zde náznaky angažovanosti, reflexi lidských návyků a zlozvyků i dystopické vzpomínky na zaniklý lidský druh. „Konečně a také naštěstí už není možný/ intimní vztah ve dvou.“

Básně Barbory Müllerové nás zavádějí do křovin periferií, kde se pohanské mýty prolínají s realitou našeho světa a kde se zjevují nová božstva. Hlubiny vesmíru střídá špinavé rumiště a zrození vykupuje smrt: „alchymistickej tyglík/ ve kterým se taví vesmír“.

Obraznost španělského básníka Juana Carlose Mestreho nezapře inspiraci surrealismem. Jeho poezie tepe fantaskními obrazy, vynořují se v ní zasuté vzpomínky, zamlžené odkazy i ironické hry se slovy. „Jsem slaboch povolaný vykonat veliké věci:/ vymazat smolou Noeho loď, vyměnit žárovky, …

Pakoány Františka Dryjeho svérázně převádějí princip oxymorické hádanky do poetických útvarů. A jak je básníkovým zvykem, mezi novotvary, slovními hrami a potměšilým humorem nenápadně vystupují odkazy na světové dění. „Zamrzlou Léthé/ brouzdáš prudkým/ proudem/ tma pryč a/ za ušima/ pod …

„Krása a spokojenost nepatří do básně, to není to, čím se nechává lidské srdce rozjitřovat,“ prohlašuje Ondřej Hložek v rozhovoru na straně 6. A jeho nové verše tato slova potvrzují. Často jsou to momentky z periferie, v nichž se na okraji všedních scén vedou nenápadné boje o život.