Sbírka Žalmy, za niž polská básnířka Julia Fiedorczuk (rozhovor s autorkou najdete na straně 4) získala cenu Wisławy Szymborské, shrnuje „kacířské“ básně o dětech, válkách, zvířatech a krajinách. Jsou melodické, soustředěné, jejich forma je střídmá, ale přesná. Jsou to žalmy, které …

Poezie ekvádorského básníka Juana Josého Rodináse se vyznačuje horečnatou překotností. Vrství přes sebe rozbujelé metafory plné vesmírných asociací, tělesna a surreálné imaginace.

Leitmotivem nových básní Kamila Boušky (viz rozhovor na předchozí dvojstraně a recenzi na s. 5) je láska. V první skladbě je to láska fyzická, okouzlená a spalující, v druhé části pak láska plná deziluze: „smiř se s tím že lásku už k ničemu/ nepotřebujeme snad jenom k nostalgii/ a vzpomínání …

Básnická skladba Nikose Kazantzakise začíná tam, kde končí příběh nejslavnějšího eposu: návratem Odyssea na Ithaku. K Pénelopé přijede cizí muž, který děsí pachem smrti a války. Pokračování eposu chce oslavit mýtus odvahy, problematizovat vztah vládce a poddaného a oživit …

Poezie čerstvého držitele Drážďanské ceny lyriky Bastiana Schneidera se vzdouvá napětím – v básních se postupně zjevují stále další zneklidňující významy: „voda je teď všude/ Středozemní moře je všude/ státy jsou státy/ tažní ptáci mají vnitřní kompas/ kdesi si hrají ryby s mrtvým …

Ironické, ale aktivistické básně Toma Bresemanna reflektují současné dění, především však specificky německé společenské kontexty. Narazíme v nich mimo jiné na nepřímé citace německých lidových písní, Lutherova překladu Bible nebo projevu Helmuta Kohla.

Nové básně Jakuba Řeháka udivují svou introspektivní imaginací. Otvírají se v nich zmnožené světy prostorů kolem nás, vyhrávají žiletky eskalátorů a obnažují se detaily věcí i citů. „Tvůj pocit: byli jsme pronajati/ Odejít z města se nám nedaří.“

Všechny z vybraných básní francouzského malíře a básníka „v ryzím stavu“ Rodrigua Marquese de Souzy pojednávají o břichu. O břichu měkkém, mučeném, raněném, rozříznutém, sešitém. Umanutost se tu v uhrančivém básnickém tvaru střídá s návaly tělesnosti a mučivých představ.

V nových textech Dominika Melichara se kusy těl kombinují s nejrůznějšími přírodninami. Stvořitelské momenty střídají břitké glosy i nejasné pocity lásky. „Pýcha je dress code a dress code je kroj. Human code je stroj. Láska je oj.“

Rumunský básník Dinu Flămând ve své poemě nazývá srpen 1968 dobou, kdy „dějiny překypěly“. Reminiscence na sovětskou invazi do Československa, pražské reálie a kulturní odkazy se v textu prolínají s impresivními obrazy a vzpomínkami na dospívání v Sedmihradsku.