Podle klasického mýtu sestupuje Orfeus do říše mrtvých, aby získal zpět Eurydiku. V ukrajinské povídce, vzniklé nedlouho před rozpadem Sovětského svazu, má však mytický hrdina odehrát koncert v podivném domě obývaném zvířaty i lidmi. Jde o alegorii, fantastiku, nebo slovanskou grotesku?
Při četbě povídky oceňovaného, ale do češtiny nepřekládaného autora z Černé Hory si můžeme klást otázku, kdo je tu vlastně živý a kdo mrtvý. Není vypravěčova matka jenom přízrak? A vypravěč sám? Nebo je nakonec největší zdechlinou samotná literatura?
Máme se víc bát živých, nebo mrtvých? Kolem této otázky se točí povídka jedné z předních latinskoamerických spisovatelek současnosti. Dvě sestry na prahu dospívání si cestou z církevní školy chodí půjčovat hororové filmy, ale noční můry se začnou zdát jen jedné z nich…
V jedné dlouhé větě se Miroslav Olšovský nechává strhnout horečnatou rozpravou se sebou samým, v níž se dotýká podstaty psaní, povahy umění i zákonitostí jazyka a reality. Procházíme špinavým městem, propadáme se do světa šílenství, nazíráme na poválečné umění jako na hromadu trosek. „Nikdy se nenaučit jazyk těch, kteří nám vládnou, jedině tak jde zůstat při smyslech.“
„Sešeřilo se nad mlýny / které melou z posledního.“ Následující text, v němž se prozaické pasáže střídají s verši, v několika výjevech reflektuje pobyt v Dětské psychiatrické nemocnici Opařany. Můžeme ho číst jako zprávu o stavu tuzemské péče o duševní zdraví, ale i jako teenagerský příběh o zacelování jizev a cestě ven.