V ukázce z nové prózy Viktora Špačka se postupně prohlubuje vzájemné odcizení dvou bratrů, až vygraduje výbuchem vzteku a výčitek. Nakonec sourozenecká komunikace probíhá už jen prostřednictvím nahodilého, nesmyslného detailu: plechovky kočičího žrádla.

„Zbavila jsem se skoro všeho. Rodiny, manželství, práce, bydlení, věcí i lidí. To jsem v posledních letech dělala, vyklízela,“ prohlašuje francouzská spisovatelka Constance Debré v závěrečné části své pamfleticky vyostřené trilogie. V následující ukázce pokračuje ve „velkolepém díle zkázy“, o němž jsme si mohli udělat představu díky loni vydanému překladu novely Love Me Tender.

Návraty k folklorním prvkům bychom vám rádi představili prostřednictvím aktuální tvorby Dominiky Moravčíkové (viz rozhovor na s. 20–21), Jely Abasové (rozhovor na s. 6) a Petra Šmída. Nechybějí tu useknuté kohoutí hlavy, oráči, nebohé dívky hledající pokoj na krchově, mytická monstra nebo zakleté děti. Motivy, které dobře známe, ale potřebujeme je stále a znovu.

Podle klasického mýtu sestupuje Orfeus do říše mrtvých, aby získal zpět Eurydiku. V ukrajinské povídce, vzniklé nedlouho před rozpadem Sovětského svazu, má však mytický hrdina odehrát koncert v podivném domě obývaném zvířaty i lidmi. Jde o alegorii, fantastiku, nebo slovanskou grotesku?

Při četbě povídky oceňovaného, ale do češtiny nepřekládaného autora z Černé Hory si můžeme klást otázku, kdo je tu vlastně živý a kdo mrtvý. Není vypravěčova matka jenom přízrak? A vypravěč sám? Nebo je nakonec největší zdechlinou samotná literatura?