V povídce peruánské spisovatelky Kariny Pacheco se zhmotňuje temná historie její země, ve které v osmdesátých letech válčila vláda s maoistickou organizací Světlá stezka. Obyvatelé se ocitli mezi nenasytnými mlýnskými kameny lidských dějin a vše skončilo jako obvykle: ztrácením lidí, mučením a masovými hroby.

Povídka ze souboru Faust na vesnici zachycuje to, co uměl francouzský spisovatel Jean Giono nejlépe: vystihnout rázovité postavy z francouzského venkova, tentokrát postavené tváří v tvář smrti. Z jednoduchého dialogu o zařizování pohřbu čerstvě zemřelého se vynořují vesnické reálie, zvyky i vztahy mezi lidmi.

Jednou z hlavních postav oceňované novely Jeruzalém od portugalského spisovatele Gonçala M. Tavarese je doktor Theodor Busbeck. Ten se snaží pochopit směřování dějin, definovat „dějiny hrůzy“ a hodlá „formulovat vzorec, který shrne příčiny zla, které nepotřebuje k existenci strach, toho příšerného zla; téměř nelidského zla, protože není ospravedlnitelné“.

Během první světové války poslal S. K. Neumann své manželce Boženě přes tři sta dopisů a zálepek z Uher a balkánské fronty, v nichž píše o své lásce, o jídle a každodenních záležitostech. O patnáct let později, dlouho po rozchodu, mu Božena v rozhořčeném dopise vyčetla všechna jeho partnerská i lidská selhání a předpověděla mu stárnutí v „poušti erotického života“. Není přitom známo, zda byl list odeslán…

Nizozemský spisovatel Rob van Essen ve svém filosofickém románu K tomu se ještě vrátím postupně nahlodává realistické východisko vyprávění, z něhož se stane fantastický příběh o cestování časem s cílem vrátit se do minulosti a napravit své největší selhání.