close search

literatura

Beara

Ivica Đikić/#12/2017
beletrie/literatura

Očima lišky

Balkánští autoři dobývají Německo

Tomáš Dimter/#12/2017
literatura

Prasata pod nůž – idiot dýchá

S.d.Ch./#12/2017
literatura

Úkol na červenec: genocida

Dokumentární román o masakru v Srebrenici

Pavel Pilch/#12/2017
literatura

Vytrvalé a sústredené úsilie

Poznámky k charakteru súčasnej srbskej prózy

Igor Mikušiak/#12/2017
literatura

Kyberpunková mystika

Komiksová legenda Ghost in the Shell

Antonín Tesař/#12/2017
literatura

Lovecraftovské variace – literární zápisník

Pavel Kořínek/#12/2017
literatura

Ztraceni ve vlastní řeči

Existuje společný jugoslávský jazyk?

Strahinja Bućan/#12/2017
literatura

Řeznictví

Duško Novaković/#12/2017
báseň čísla/literatura

divadlo

Brutální románek

Ondřej Škrabal/#12/2017
divadlo

Prešovské národné

Dáša Čiripová/#12/2017
divadlo

film

Deníček asociální matky

Jarmila Křenková/#12/2017
film

Feminismus kýčem

Anna Krejčířová/#12/2017
film

umění

Bez názvu

Zbyněk Baladrán,Zuzana Jakalová/#12/2017
galerie/umění

Pošlapaná minulost

Michal Kolář/#12/2017
umění

Nehněvej se příliš, už to tu bylo

Martina Raclavská/#12/2017
umění

Aj Nej­-nej

Největší výstava Aj Wej­-weje v Národní galerii

Tereza Škvárová/#12/2017
umění

hudba

Pozorovat ušima

Hluk a jeho role v sonických krajinách dnešních měst

Martin Lauer/#12/2017
hudba

Sliny, krev, pot a slzy

Arcova teatrální upřímnost

František Formánek/#12/2017
hudba

společnost

napětí

Lukáš Rychetský/#12/2017
odpor/společnost

Válka v ulicích

Těžká zkouška venezuelské demokracie

František Kalenda/#12/2017
odpor/společnost

V kruhu násilí

Kniha o konfliktech na Blízkém východě

Karel Černý/#12/2017
společnost

Ktosi je za dverami

Vojna, o ktorej nechcete nič vedieť

Tomáš Hučko/#12/2017
společnost

Každá demokracie občas zešílí

O hibernaci konfliktů nejen na Balkáně

Tomáš Hučko/#12/2017
společnost

par avion

Anna Zádrapová/#12/2017
společnost/zahraničí

Do práce

První měsíc nového francouzského prezidenta

Sára Drahokoupil Vidímová/#12/2017
společnost/zahraničí

Politické bezdomovectví

Lukáš Rychetský/#12/2017
komentář/společnost

různé

minirecenze

#12/2017
minirecenze/různé

Jsem literární pašerák

S Dubravkou Ugrešić o postjugomužích a politické petrifikaci

Michal Špína,Strahinja Bućan/#12/2017
rozhovor/různé

Jugoslávie a Evropa

O paralelách mezi dvěma multinárodnostními celky

Aleš Debeljak/#12/2017
esej/různé

Balíčky hybridních idejí

Proč jsou všechny civilizace z podstaty „nečisté“

Aleš Debeljak/#12/2017
esej/různé

Filosofská historie

Tamásův marxismus ve středu Evropy

Matěj Metelec/#12/2017
recenze čísla/různé

Eskalátor

Kdo je český doktorand? Jedním z pojítek různorodé skupiny mužů a žen mohou být existenční problémy, stagnace a neradostné vyhlídky: očekávané vysoké studijní nasazení doktorandů naráží na podfinancovanost celého vysokého školství. Vedle pochybného statusu doktoranda jako studenta, který ovšem nepožívá výhod studentských ani zaměstnaneckých, je nejpalčivějším problémem právě finanční ohodnocení. Měsíční stipendia v rozmezí 4500 až 7500 korun sotva pokryjí životní náklady a doktorandi tak namísto výzkumu hledají práci, která jim umožní důstojnější život. Naději vyvolaly výroky ministryně školství Kateřiny Valachové o navýšení stipendií až na patnáct tisíc korun. Ministerstvo školství pro tyto účely počítalo s jednou miliardou z vyžádaných čtyř a půl. Ministerstvo financí však v květnu oznámilo, že

Americký komik Patton Oswalt vyrůstal ve Virginii, kde prý existovaly pouze dva druhy rodičů: hipíci a nudní konzervativní malo­­měšťáci. Jeho vychovávali ti druzí. Jelikož správné dítě se proti svým rodičům bouří, zajímal se o alternativní kulturu, začal tvořit a těšil se, že vypadne z domu a udělá vše pro to, aby žil zajímavý život. Hipíci byli naopak tak nesnesitelně cool, že si jejich ratolesti z rebelie nasadily bílé límečky, usadily se na předměstí a oddaly se životu v nudě a šedi. Oswalt si tedy dal za cíl všechno zajímavé před svými dětmi zatajit a být naopak nudným fotrem, který si libuje v příšerné hudbě – aby ho jeho děti poslaly do háje a stali

Národní knihovna měla v poslední době ředitelů možná až moc. Jeden si chtěl vybudovat pomníček na Letné a byl pro výhru svého architektonického favorita ochotný lehce upravit podmínky soutěže, kterou sám vypsal. Jiný své knihovnické zkušenosti posbíral ve školní knihovně. Následující tři se proslavili zejména schopností být neviditelní. Ministr kultury Daniel Herman se to ale rozhodl změnit a místo provizorního ředitele Petra Kroupy jmenoval ředitele řádného, a sice Martina Kocandu. Ten je jako bývalý vězeňský kazatel odborníkem na teologii, vězeňství a snad také právo. Absence knihovnického vzdělání i zkušeností podle ministra nevadí, ostatně ve společnosti stále žije představa, že na vedení čehokoliv stačí být manažerem. A kněz, to

Strip