Jak opustit skončené dětství, a přitom je nezapřít? Krátké lyrizované texty Marie Škrdlíkové, shrnuté ve svazku Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, kladou zdánlivě naivní otázky a nedůvěřují „dospělému“ světu. Cenný je na nich cit pro detail a zachycení každodenních drobných přehmatů.

Na letošní rok je v České knižnici ohlášen soubor veršů našich predekadentů, tedy Jaromíra Boreckého, Jaroslava Kvapila a Otakara Auředníčka. O tvorbě básníka a prozaika Otakara Auředníčka (1868–1947) se vyjadřoval František Zákrejs v Osvětě v roce 1891 (č. 4): „Verše Otakara Ouředníčka [sic!] jsou výplodem jakési pesimistické horečky. Zabývají se hlavně poměrem k ženám. Kvasí, vře, supí…

Petr Borkovec se ve své třetí knize krátkých próz – a zároveň poslední publikaci nakladatelství Fra – vrací k pozorování, ovšem čím dál častěji ho přistihujeme u vyprávění příběhů. Záměry postav ale vyznívají naprázdno a z přerušených dějových linií se náhle stávají linie vedlejší. Autor je zkrátka vždy o krok napřed.

Pojem „new weird“ se poprvé objevil v předmluvě k povídce Amalgám od Chiny Miévilla – jako charakteristika „podivného“ fikčního světa, v němž se prolíná technologie s magií a dalšími zdánlivě nesourodými vlivy. Žánr new weird, odkazující k časopisu Weird Tales, se vyznačuje nespoutanou hrou s rozmanitými žánrovými prvky.

Vládnoucí režim Bas­-Lagu dělá z odsouzených monstra a nejvyšší tresty se vyznačují pragmatičností i zvláštní krutostí. V románech Nádraží Perdido, Jizva a Železná rada hrají důležitou roli „přetvoři“ – jedinci potrestaní fyzickou proměnou. A právě na nich je dobře patrné, jakým způsobem se v díle Chiny Miévilla setkává monstrózní a politické.