Snad všichni mají v paměti zapsaná slova „Byl pozdní večer – první máj“. Ale co „Chloe měla ráda Olivii“? Lesbické dějiny modernistické literatury byly vymazány, anebo dosud neměly šanci se doopravdy etablovat. Queer spisovatelky a umělkyně tu byly vždycky, jen o nich málokdo ví.

Proč díla, v nichž hrají hlavní roli queer postavy, nelze automaticky považovat za queer literaturu? A jak by taková literatura měla vypadat? Mainstreamová tuzemská knižní produkce, která se snaží tematizovat hledání identity během dospívání, může při hledání odpovědí posloužit jako negativní příklad.

I když Virginia Woolf nebyla o literárních kvalitách románu Studna osamění zcela přesvědčená, ve své době skandální a soudně zakázaný text její současnice Radclyffe Hall se stal kanonickým dílem queer literatury. Co téměř sto let od svého prvního vydání čtenářstvu ukazuje dobový obraz lesbické lásky?

Vztah titulních postav románu Amor a Psyché, klíčového díla Milady Součkové, se transformuje do lásky gymnaziálních studentek ke své učitelce. Podobně jako v mýtu, z nějž tato experimentální próza vychází, i zde příběh milostného míjení svědčí především o nelehkém hledání vlastní identity.

Poezie Petyi Stach je vnímavá, citlivá i vědomě drzá. Autorka přibližuje osobní zkušenost s jinakostí, diskriminací i zdánlivou nepatřičností. V jejích verších přitom zdaleka nejde jen o manifestaci vlastní identity. Zachycuje niterné, sdílené a starostlivé bytí na pozadí skomírajícího světa.